Bohuslav Balbín zaznamenal historku o vrabci, který smrtce vletěl do úst právě v okamžiku, kdy počítání končilo, a zůstal tam uvězněn celou další hodinu.
Podobně jsem si připadal v září roku 2009, kdy jsem uvízl v šatně pro účinkující ve vinohradském Divadle U Hasičů. Byl to však žalář neskonale příjemnější, neboť jsem měl za spoluvězně legendu britského tradičního jazzu Chrise Barbera.
John, Paul a ti druzí
Téměř osmdesátiletý trombonista přiletěl oslavit kulatiny svého českého kolegy, kapelníka Metropolitan Jazz Bandu Josefa Krajníka. Chtěl jsem s ním udělat interview, ale když jsem se před vystoupením, v jehož průběhu se měl Barber zjevit jako zvláštní host, prosmýkl do maličkého zázemí za scénou, zjistil jsem, že ven už se nedostanu.
Zpátky bych musel přes pódium, což nešlo, protože muzikanti začínali hrát. A tak jsme s Chrisem zůstali sami a povídali si. O čem? Jak jeho kapela kdysi dávno půjčovala v klubu Cavern nástroje jistým Beatles. S Paulem a Georgem se přátelil celý život, stejně jako s Lonniem Doneganem, s nímž položil základy žánru zvaného skiffle. Jen ten John Lennon byl prý trochu „difficult“...
O náš rozhovor nikdo nestál. Strčil jsem si ho tedy za klobouk. A teď jen stručně připomínám, že od založení The Chris Barber Bandu letos uplynulo šedesát let.
Píseň v hlavě každé pondělíPříště: KRÁL MORU aneb V ČECHÁCH SE DOBŘE NECÍTÍM |