My, publikum v byvším Československu, jsme Gabrielovi vždycky dost drželi palce. Nejde jen o artrockovou generaci, která poslouchala na pašovaných elpíčkách Genesis. Ještě víc se Peter Gabriel zapsal do povědomí v osmdesátých letech, kdy – už jako sólista – důvtipně i spektakulárně vytvářel jakýsi humanistický rock: Don´t Give Up nebo Mercy Street, písně z alba So, byly depešemi útěchy a naděje, mířící ke všem nesvobodným a deprimovaným.
Na jeho koncerty tehdy cestovalo do Budapešti početné české publikum: a reportáže ve svobodnějším tisku podrývaly lež režimu, že nežijeme v izolaci. „Odpovědnému“ Gabrielovi chyběla rockerská dekadence, ale vynahrazoval to futurismem: nejnovější technologie kloubil s angažmá afrických hráčů. Pochopil sílu MTV a hbitě natočil jeden z nejintenzivnějších klipů své éry, napůl animovaný Sledgehammer. Byla to doba, kdy se se státníky nebavil Bono, který na ně tlačil svou popularitou, ale Gabriel, Brian Eno a Laurie Anderson, kteří přispívali ke scénářům pro budoucnost. S Václavem Havlem se setkal až později, jako host Fora 2000.
Prozpívat se ke smyslu věcí
Na čtvrtečním koncertě v O2 Areně se ukázalo, že Gabriel je pořád suverénní režisér. Tok koncertu čeří drobnými podpůrnými akcemi, které tu jsou víc kvůli vyprávění než kvůli megashow. Začíná se v rozsvíceném sále, což i neútulnou halu víc semkne do společného prožitku. Nejdřív se hraje akusticky; v druhé třetině už je kapela pod proudem a „společný obývák“ vystřídají projekce bleskurychlých montáží s atmosférou démonického přímého přenosu. Jednou na Gabriela útočí reflektory na dlouhých nohách, jindy syčivě uniká pára, pak scénu dotváří (záměrné) poruchy v projekci: a to všechno dostředivě k pocitu, že uprostřed vřavy se tu někdo prozpívává ke smyslu věcí.
Od počátku se lze radovat z rozhodnutí dovézt původní spolupracovníky z éry alba So. Hlavně bubeník Manu Katché, ale i basista Tony Levin a kytarista David Rhodes propůjčují Gabrielově sofistikovanosti to, bez čeho by to nešlo: prožitý a živelný drajv. Zastřený, ale místy i cílevědomě průrazný hlas nezrazuje Petera Gabriela ani po dekádách, které uplynuly od vzniku písní.
Když konečně došlo na plakátovanou „událost“, přehrání celého alba So, Gabriel měl co dělat, aby udržel nasazenou laťku z předchozí části: jeho první hit Solsbury Hill je čistou erupcí radosti. Ta s diváky definitivně zamávala při soulové Sledgehammer: část se jich vymrštila a rozeběhla se tancovat před scénu.
I ty nejodvázanější pasáže, které s publikem (generačně spjatým s rockem i žánry černého popu) rezonují zcela fyzicky, tu mají místo v hlubším, naléhavém rámci – zpola vyprávěném, zpola básnicky zamlčeném. Vlastně je to moc dobrá zpráva, že dnes u nás dokáže vyprodat O2 Arenu někdo jako Peter Gabriel.
