Film Cosi je ve vzduchu přináší obraz prchavé a nebezpečné mladosti

Existují zjednodušeně řečeno dva typy filmů, jejichž tématem je mládí, dospívání. V tom prvním vyprávějí mladí o mladých, tedy o sobě, formulují osobní či generační pohled na svět, do nějž vyrostli, samo vyprávění pak může být nástrojem budování či potvrzení nějaké identity. Světu "starých" většinou navzdory.

Apak jsou tu díla, v nichž o mladých vyprávějí ti už zestárnuvší. Často nostalgická či vykreslující idylický obraz ztracené "pohádky mládí", někdy se v nich autoři obracejí k mladším verzím sebe samých, aby jim interpretovali dávné zmatky, vysvětlili, jak to v životě chodí, a vyvozovali různá poučení.

Assayasův film se těm kategoriím vymyká. V něčem může připomínat ty někdy až fetišistické rekonstrukce "uzavřených historických období" – množstvím do posledního detailu vypiplaných prostředí, rekvizitami, kostýmy, s invencí vybranou dobovou hudbou.

Spíš těkavé záznamy než vzpomínání

Pohled režiséra Assayase a kameramana Erica Gautiera ale neodpovídá dospělému vzpomínání. V něčem jde jaksi zevnitř, spíš těkavě zaznamenává, než aby třídil či odhaloval skrytý smysl. Jsou v něm ale i jistá distancovanost a ulpívavost, které přesahují perspektivu bezprostředního účastníka.

Cosi je ve vzduchu působí jako výsledek snahy evokovat cosi dávného ne jako příběh s poselstvím, ale jako smyslovou zkušenost. Mladý hrdina – a režisérovo zjevné alter ego – Gilles (Clement Metayer) není objektem opožděné přednášky či výchovné lekce. Jako by v tom filmu Assayas svému mladšímu já kladl nějaké tiché otázky, jež adresát třeba ani neslyší.

Režisér při práci na filmu vycházel z vlastního autobiografického textu, původně adresovaného Alici Debordové, vdově po Guyi Debordovi, mimo jiné představiteli hnutí situacionistů, k němuž má Assayas přesvědčením blízko. Originální název filmu je Aprés mai, tedy Po květnu. Francouzskému divákovi je jasné, že jde o květen 1968, kdy v zemi vrcholilo protestní hnutí, jež nastartovaly studentské protesty. Gilles a jeho kamarádi z předměstské střední školy tuhle dobu ale aktivně nezažili, byli tehdy ještě malí. Svoje adolescentní rebelství vybíjejí s křížkem po funuse, v době, kdy ty z jejich hlediska velké věci už jenom odeznívají.

Gilles se s partou středoškolských aktivistů zúčastňuje demonstrací a bitek s policisty, kolportuje letáky. Taky rád kreslí, rád by se možná jednou stal filmařem, přítomný okamžik ho ale pohlcuje natolik, že budoucnost nijak neřeší. Pochopitelně ho zajímají holky, éterická Christine (Lola Crétone) mu s rodiči odjede do Anglie, skamarádí se s přesvědčenou aktivistkou Laurou (Carole Combes). Při honičce s hlídači školy, kterou chtěli posprejovat, mladíci jednoho velmi vážně zraní. Gilles musí z domova na nějakou dobu zmizet, toulá se po Evropě ve společnosti podobně smýšlejících, leccos vidí a lecčeho se účastní, většinou ale spíš v roli svědka, ne iniciátora. Neprojde nějakou velkou sebereflexí (snad jen pozdní konfrontace s obětí násilného činu ji v nějaké stopovémíře přinese), jeho zážitky ale nejsou ani líčeny s ambicí tvůrce a jeho generační druhy nějak heroizovat, zkrášlovat jejich obraz v očích těch, kdo přišli později.

Cosi je ve vzduchu je především obraz světa, jímž Gilles prochází, kromě toho atraktivního v něm jistým způsobem vnímá i rozpory a temné stránky. Do jeho života vstupují lidé, mizejí a přicházejí noví. Tři v jeho prostředí rozšířené životní strategie se ukazují jako liché – radikalismus je dětinské doktrinářství, potenciálně zotročující a nebezpečné, exotická "hippie" mystika je slepá ulička, drogami sycený hedonismus může vést ke smrti. Nic z toho ale nečiní svět rodičů v Gillesových očích přitažlivější. Hrdinova postava jako by postrádala klasický dramatický oblouk, Gilles z filmu neodchází "proměněn". Možná trochu ostřílenější, zkušenější. To, že v závěru Cosi je ve vzduchu už vypadá nasměrovaný na dráhu filmaře, jako by nebyl výsledek nějakých uvědomělých voleb – spíš ho tam zanesl proud života. On skončil tam, jiní jinde.

Assayasův film jako by byl pokusem evokovat krajinu mládí jako zážitek, nepřenesenou do nějaké mapy s vyznačenými význačnými body a cestami. Je to krajina možná okouzlující a taky hodně zrádná, je snadné se v ní ztratit, nebo i zahynout, jak ukazuje velmi silná scéna nesmyslné smrti během jakési party. Od euforie ke katastrofě je často hodně blízko, obyvatelé té země si toho ale nejsou vědomi, vždycky se může něco stát a někdy se i stane. Assayas ukazuje mládí jako křehký a nebezpečný čas, jehož barvy a zvuky se s rostoucím odstupem možná stávají jasnější, pro smysl toho všeho to už ale platit nemusí. Každý dospívá s tím, že ve vzduchu je nějaké těžko uchopitelné cosi. A třeba dojde k zjištění, že tím cosi byl on sám.