Film U Konce světa: Zastydlý na věčné časy a nikdy jinak

Nejenom do české paměti se devadesátá léta zapsala jako ujetá a divoká doba, kdy bylo možné prakticky všechno, a vzpomínky na ni jsou v mnoha hlavách zahaleny oparem alkoholu a dalších substancí. V tom čase se zrodila i úspěšná autorská trojice, ve které se spojili režisér Edgar Wright a dva herci - rtuťovitý zrzek Simon Pegg a tlouštík s dětskýma očima Nick Frost.

Dali se dohromady při práci v televizi, na přelomu tisíciletí vytvořili komediální seriál Spaced, který předjímal styl jejich budoucích společných filmů plných odkazů na americkou žánrovou klasiku, zasazených do zdánlivě neadekvátního „zpomaleného“ britského prostředí - často se skutečně třeskutým účinkem. V roce 2004 měl premiéru jejich první společný film Soumrak mrtvých, láskyplná parodie na zombie horory, v níž nemrtví pustoší britské městečko, kde se jim postaví skupinka hrdinů vedená exemplárním loserem Shaunem (Pegg) a brání proti jejich nájezdům svou domovskou hospodu.

V Jednotce příliš rychlého nasazení hrál Pegg naopak nesnesitelně výkonného policistu, jehož žárliví kolegové uklidí na venkov, kde mezi anglickými trávníky a dobročinnými bazary odhalí široké a krvavé spiknutí. Nápomocný mu je přitom oddaný fanoušek akčních filmů Danny (Frost). Všechna formální i obsahová klišé toho žánru jsou v Jednotce velmi elegantně parodována - film jako by potvrzoval poučku, podle níž by autor, který si chce dělat legraci z toho, jak tvoří jiní, měl svoje vtipy předvádět na alespoň stejné řemeslné úrovni.

Tajemství usedlých hospod

Pegg a Wright vždycky mluvili o parodické trilogii, k jejímu završení se ale nějak nemohli dostat - oba je přilákal Hollywood. Pegg tam hrál třeba v obnoveném Star Treku nebo Mission Impossible,Wright režíroval komedii Scott Pilgrim proti zbytku světa, scenáristicky se podílel na Tintinových dobrodružstvích, teď chystá komiksového Ant-mana. Závazek naplnili letos, film UKonce světa se ale od předcházejících částí trilogie v něčem liší - snahou vyjádřit i cosi jiného než klukovské okouzlení pokleslejšími filmovými žánry a svobodu dělat si z nich anarchickou legraci. U Konce světa je v něčem docela hořký film o mužích, kteří si namlouvají, že je možné zůstat klukem.

Z filmu U Konce světa

Právě v tom je problém hlavní postavy, Garyho Kinga (Simon Pegg). Někdejší dospívající rebel z usedléhoměstečka Newton Havenu, obdivovaný i proklínaný vrstevníky obou pohlaví, je na tom zle. Upne se na plán zopakovat pokus o zdolání pivního maratonu po místních putykách, který jemu a jeho partě osud nedopřál dokončit. Dotlačí svoje někdejší kamarády, včetně kdysi věrného Andyho (Nick Frost), aby do toho šli s ním. Pánové středních let, kteří vedou usedlé životy, jsou díky tomu konfrontováni s mužem, který uvízl v době dospívání, lpí na stylu a moresech devadesátých let, kdy vyrůstali.

Zbytek světa ale jeho zastydlost jaksi nerespektuje, druhdy osobité hospody newtonhavenské najednou teď vypadají jedna jako druhá, lidé v nich jsou podezřele zticha a vůbec se chovají nesmyslně způsobně. Nemá to všechno ještě nějaký jiný důvod, než jsou spořádanost a konformita, které přicházejí s věkem? Parta hrdinů se tomu dostane na stopu a její cesta k hospodě U Konce světa se kvůli tomu stane nečekaně dobrodružnou.

Z filmu U Konce světa

Edgar Wright a jeho tým dokážou v rychlém sledu sázet vtipné repliky a všelijaké gagy, fabule jejich snímku tentokrát sice není z nejpropracovanějších, vadit to ale nemusí. Inspirační zdroje filmu UKonce světa (snímky typu Invaze lupičů těl) jsou taky pro parodii méně vděčné než chlapácké akčňáky či zombie horory. Při inscenování střetu mezi upjatým maloměstem a zastydlým rebelem nešetří ani jednu ze stran. Obzvlášť si vychutnávají Garyho nedospělost, jež může působit až smutně. Všechny ty písničky z doby před dvaceti roky a další dobové rekvizity, na nichž Gary lpí s takovou vášní, netransportují vrstevníka v publiku do roků mládí. Spíš mu ukazují, jak moc už je od těch časů vzdálený. Av závěrečné konfrontaci s temnými silami ze sebe Gary vysype takový manifest zastydlosti ve vší její nabubřelosti a popletenosti, až by se zbytku soudnosti nepozbyvší přestárlí rockeři fackovali hanbou.

Epilog filmu může působit trochu násilně či chtěně, jistým způsobem ale funguje. Obraz hrdiny jako mstitele a vykonavatele osobně pojaté spravedlnosti ve zdivočelém světě, korunovaný písní kapely, na niž kromě Garyho už asi všichni zapomněli. Přání otcem myšlenky zrozené dětinskou myslí skrytou za obličejem posetým vráskami. To jsou tedy konce...