Na oficiální životopisy bude času dost. Teď, v hodinách, když si naléváme panáky za rockera, dandyho, básníka a ikonu nezávislé kultury, si jen zkusme vybavit, koho uhranul. A jak nás změnil.
Hypnotický zvuk kapely Velvet Underground, Reedova slastně syrová kytara snoubící se s violou Johna Calea a fatálním altem Nico, nebyl zprvu populární: nic na tom nezměnila ani aliance s Andym Warholem. Ten sound však postupně rozhlodal dějiny bigbítu: u nás ho zaslechl Milan Hlavsa. Inspirace Reedovou potemnělostí a totální upřímností dala vzniknout The Plastic People of The Universe a scéně českého undergroundu.
Slova jako „queer“, „alternativní“ nebo „nekomerční“ Lou Reed nepoužíval: jen pro ty pojmy v praxi strašně moc udělal. Jednal se stručností a střídmostí básníka, v psaní s elegantním chladem vršil fakta.
Komunitní slavnosti s Lou Reedem
Od teenagerovských let, kdy ho rodiče nechali „léčit z homosexuality“ elektrošoky, popisoval polosvět newyorských radikálů s odkazy k drogové a sadomasichistické scéně. Byl šokující, a přitom – sorry za ten omšelý výraz – tak lidský. Důkazy hledejme na jeho sólových albech Transformer, Berlin, The Blue Mask či New York. Tematický velký návrat k osudovému demiurgu Velvetů Andymu Warholovi vyústil v Songs for Drella: na společném albu s Johnem Calem se mluví i o československém původu Warholovy rodiny.
Lou Reedovy české koncerty byly komunitními slavnostmi, máme ho tu za svého, je to evidentní. Zpoza jeho černých brýlích cítí spřízněnost i ti, kdo vlastně Reedově angličtině pořádně nerozumí: ale slova nejsou všechno. (I´m) Waiting For My Man nebo Perfect Day přešly mezi písničky, které se zpívají, když se chce zpívat. Druhá ze zmíněných písní zněla na slavnostním večeru, jímž Reedův přítel Václav Havel připomínal dvacet let od listopadu 1989. To, že se Havel smluvil na několik „slavnostních aktů“ právě s Reedem, bylo svobodné, subverzivní gesto, vzdálené vší oficialitě a zdvořilosti.
I když mu letos transplantovali játra, smrt Lou Reeda nikdo nečekal. Pozdním manželstvím s umělkyní Laurií Anderson znovu rozkvetl, přesvědčeně se pouštěl do projektů, které mu popularitu nenahnaly – viz poeovské koncepční album The Raven (Havran) (více ČTĚTE ZDE).
Za svého ho přijaly mladší generace hvězd, viz Gorillaz, s nimiž Reed vlídně naskuhral výtečný track. Na akci hnutí Occupy u Metropolitní opery pomáhal mladým lidem přelézt zátarasy. Na newyorské poctě Václavu Havlovi po prezidentově smrti četl ultradrsné texty z alba Lulu, které spíš než pietu vnesly do události atmosféru revolty pokračující právě teď. Lou Reed byl svůj a naprosto cool až do konce.
