Předchozí ročníky probíhaly pod spisovatelskou záštitou Michala Viewegha, letošní ročník měla na starost Irena Dousková. Autorka děl jako Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák tvořila spolu s profesorkami z jednotlivých gymnázií porotu, jež rozhodovala o vítězi. Ve finále soutěžilo jedenáct studentů z pěti pražských gymnázií – Budějovická, Elišky Krásnohorské, Nad Štolou, Voděradská a Na Zatlance. Ti přečetlo své práce na téma zadané Douskovou, které znělo: "Tak jsem se to nenaučil/a. Mohlo to dopadnout hůř."
Letos byla udělena dvě třetí místa a umístily se na nich Kristína Tomíčková a Markéta Pecenová. Druhé místo obsadil Rudolf Suk z Gymnázia na Zatlance. Vítězkou se stala Šárka Váchová z Gymnázia Nad Štolou s povídkou Črty ze zlaté éry.
FInalisté soutěže Podzimní čtení se spisovatelkou Irenou Douskovou.
Vítězná povídka: Črty ze zlaté éry (Šárka Váchová)„Tak jsem se to nenaučil. Mohlo to dopadnout hůř“, pomyslel si tiše pro sebe mladý umělec a s pocitem neúspěšně složené zkoušky z dějin literatury se vydal toulat do poklidného večera k břehům Seiny a pozorovat lidi chodící kolem. Bavilo ho je pozorovat, zkoumat jejich výrazy ve tvářích, způsob chůze či oblékání a přitom hádat, co asi dotyčný člověk dnes dělal, jakou má asi povahu, jestli je přátelský, jaké jsou jeho myšlenky nebo kolikrát se dnes zasmál. Byl to jeho rituál pro uklidnění, když byl smutný, nebo když měl špatnou náladu. Právě přítomnost lidí, podvečerní atmosféra Paříže či lucerny lemující mosty a ulice provoněné vůní tabáku a odéru silné kávy ho jistým způsobem uklidňovaly a motivovaly. Po chvíli se zvedl ze studené dlažby, na níž až doposud seděl, a protože začínal pociťovat chlad, jal se procházet a zároveň prozkoumávat zapadlé uličky rámované útulnými kavárnami, zvuky tančících podpatků a svižnými tóny jazzové hudby. Byl tu jen on a jeho opuštěné myšlenky s příchutí tajemství a utlumeného světla pouliční lampy. Líbilo se mu jen tak procházet, aniž by věděl, kam jít. Pouze bloumat dávno zapomenutými místy, ve kterých ještě nikdy nebyl, občas se zastavit u zajímavé výlohy obchůdku s nostalgií či se svíčkami a bylinnými mastmi a představovat si, jak to tu asi vypadalo před sto lety, jací velikáni a umělci se mohli potulovat stejnými místy, nebo jaké příběhy se zde vyprávěly za chladných zimních nocí. Ještě chvilku filosofoval o různých etapách a událostech svého života, když narazil na vcelku malé, ale přesto půvabné knihkupectví, jež bylo zastrčené až na samém konci ulice, a jehož by si býval ani nevšiml nebýt jeho názvu napsaného velkými zlatými písmeny do tabule houpající se vedle dveří. Neslo název „Madame Devouter´s book“ a jenom pohled na roztomilou výlohu by přinutilo každého alespoň nahlédnout do dveří. Když vešel dovnitř, cítil velmi zvláštní klid, vůni nových kožených knih a čerstvě uvařeného černého čaje s mlékem. Praskání dřeva v krbu a utlumené světlo lampy se stínítkem ještě více dokreslovalo milou a útulnou atmosféru. Jen tak ho napadlo, že by mohl zjistit, jestli zde čistě náhodou nemají i jeho čerstvě vydanou knihu a začal opatrně prohrabávat poličku knih pod písmenem F ve voňavých kožených obalech a s ozdobnými písmeny na obálce. Ano, vskutku našel to, co hledal a velmi ho to zahřálo u srdce. Už když byl malý, vždy snil o tom, že až se stane spisovatelem a vydá svou první knihu, půjde do náhodného knihkupectví, najde své dílo a to následně podepíše. Ta představa mu přišla krásná a originální zároveň. Pak by přemýšlel o tom, zda-li si jím podepsanou knihu někdo skutečně koupil, jaké myšlenky se mu honily hlavou a jaké pocity zažíval, když podpis objevil. A uvěří vůbec jeho pravosti? Vytáhl z kapsy hnědých manšestrových kalhot tužku a rychle napsal hned na první stranu a pod natištěnou větu „Věnováno Zeldě“ roztřeseným rukopisem své jméno: F.S. Fitzgerald. Knihu poté vrátil zpět na původní místo na polici a jal se opět ponořit do svých úvah.
|