Gravettova rozsáhlá publikace vyšla nedávno v nakladatelství Plus. Výběr zásadních komiksových děl obsahuje to nejdůležitější, co ovlivnilo dnešní podobu komiksového média. Do zmíněné tisícovky se kromě autobiografických či lidskoprávních komiksů z celého světa vešel například i Alois Nebel nebo Ferda Mravenec.
Co všechno musel komiks splnit, aby se dostal do knihy "1001 komiksů, které si musíte přečíst, než zemřete"?
V první řadě by měl být nějakým způsobem inovativní, posunout médium vpřed. Roli hraje také dopad komiksu či jeho mezinárodní úspěch. Měl by dokázat překvapit. Snažili jsme se také prezentovat věci, které lidé někdy jako komiks ani nevnímají. Protože komiks je velmi živá a různorodá forma, v níž často jde o experiment.
Tisícovka komiksů je štědrá nálož četby. Kolik komiksů, o kterých se zmiňuje kniha, jste skutečně četl?
Mám pocit, že bych musel komiks číst už v kolébce a dožít se alespoň stovky, abych je zvládl všechny. Navíc ne všechny knihy jsou přeloženy do angličtiny, a tak jsem z mnohých viděl jen několik stránek a četl synopse, které mi zaslali mí zahraniční spolupracovníci. Právě poznávání komiksů jiných kultur pro mě bylo při tvorbě té knihy tím nejzajímavějším. Doufám, že naše publikace dokáže výrazně zvýšit počet překladů světových komiksů, aby si je mohl přečíst skutečně každý. Ale abych zodpověděl vaši otázku – myslím, že jsem se mohl prokousat tak deseti až patnácti procenty zmíněných knih.
V originále vyšla vaše kniha před dvěma lety. Objevil se po vydání nějaký komiks, u něhož jste zalitoval, že nestihl uzávěrku, a do knihy by podle vás patřil více, než jiné?
Rozhodně. Posledních pár měsíců je nebývale plodných, co se kvalitních komiksů týče. Například v říjnu v Británii vyšel komiks Lighter Than My Shadow od Katie Green. Jedná se o její pětisetstránkovou autobiografickou prvotinu, v níž popisuje svůj psychický i fyzický boj s poruchou příjmu potravy. Zpracování jejího komiksu mě nadchlo, je plné symbolů, emocí a pocitů. Navíc autorka dokazuje, že komiks dokáže být zejména v autobiografii neuvěřitelně působivý. Zkušenost můžete popsat v knize, můžete ji zfilmovat, avšak komiksové zpracování přesto nabízí mnohem kreativnější prostředí.
Knihu P. Gravetta vydalo česky nakladatelství Plus.
Kvalitních komiksů bude bezesporu přibývat – je to expandující disciplína. Chystáte nějaký způsob, jak čtenářům nové "pecky" doporučit?
Zařadím je do pokračování! Mám představu, že za nějakých deset let by mohla vzniknout publikace "Dalších 1000 komiksů, které si musíte přečíst". Už jste přečetli tuhle tisícovku? Ne? Tak tady máte další! Konkrétně Lighter Than My Shadow se však již teď objeví v mé nové knize, která je součástí série o umění od londýnské Tate Gallery. Snažím se v připravované publikaci přiblížit, čím je komiks výjimečný a demonstruju to na co nejaktuálnějších příkladech.
Podle čeho jste ale usoudil, že je komiks jako disciplína připraven na takto souhrnnou publikaci?
Posledních dvacet let znamenalo v komiksu neskutečný pokrok. Pomohl tomu film či japonské grafické novely, které se začaly dostávat do celého světa. Objevilo se také několik skutečně zásadních děl jako například Spiegelmanův Maus, jenž získal Pulitzerovu cenu. Kniha "1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete" pokrývá období od roku 1837 do roku 2011. Když se podíváte pozorně, zjistíte, že první polovina svazku končí někde v roce 1985. Právě posledních zhruba třicet let symbolizuje největší pokrok. Dnes se nacházíme ve zlatém věku komiksu a ten podle mě jen tak neskončí, spíš naopak.
Takzvaně zlatý věk komiksu ovšem již jednou proběhl - ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století. Co přesně se v současné době na komiksu mění?
V první řadě se komiks přesouvá do digitální podoby. Internet je ho plný, lze si ho koupit do iPadu. Na to už jsme si všichni zvykli. V poslední době se objevuje nový trend, kterého si zatím nikdo moc nevšímá: propojení komiksu s dalšími uměleckými formami, čímž nemluvím o filmu nebo televizi. Před pár týdny jsem v Londýně navštívil úžasné výrazově taneční představení s mytologickým námětem; spojilo se s monstrózní projekcí komiksových panelů v pozadí, které reagovaly na každý pohyb tanečníků ve spojení s doprovodnou hudbou. Bylo to naprosto úžasné. Multimediální aspekt komiksu se bude v budoucnu rozšiřovat a spojovat s literaturou, hudbou, divadlem… Lidé si totiž konečně uvědomili, že se jedná o fantastický jazyk, vesmír a výrazový prostředek.
Vy digitalizaci očividně vnímáte spíše pozitivně. Má na komiks nějaké negativní dopady?
Pravidlo pro udržení kvalitního komiksu i v digitálním věku je jednoduché. Je třeba nechat čtenáři absolutní kontrolu nad médiem. Musí mít možnost se rozhodnout, kdy a jak si přečte další panel. Jakmile se tato akce stane automatickou, přichází problém. To se ukázalo například v případě takzvaného motion komiksu. Jedná se o částečně animovaný komiks, v zásadě však většinou poměrně lacině upravený a ozvučený. Této praxi se věnuje například Marvel. Pro mě to není komiks. Je to zkrátka jen špatně provedená animace. Chápu, co je jeho účelem: dnes většina lidí přichází ke komiksu skrz film a netuší, jak komiks správně číst. A línému čtenáři motion verze možná postačí.
Ale jinak jsem optimista a neskutečně se těším na další vývoj digitálního prostředí ve vztahu k formě. Čím dál tím častěji se objevuje myšlenka víceúrovňového komiksu, kdy je možné pohybovat se mezi jednotlivými dimenzemi, hrát si s příběhem. Mezi takové patří například projekt Meanwhile, který lze nalézt na internetu. Je fascinující sledovat, co se z komiksu stane, když odstraníte tisk, knihu, stránku… Miluji tu ideu, že váš laptop či iPad není rám, ale přímo okno do něčeho nového, mnohem většího.
ČTĚTE TAKÉ |
Nebojíte se, že i "papírový" komiks v důsledku digitalizace postihne podobná krize, jako například noviny nebo knihy?
Tržby v oblasti komiksu zatím stoupají. Jistý výhled do budoucnosti by však mohl poskytnout trh v Japonsku, který je o pár kroků napřed. Tam dochází k výrazným poklesům prodejů v porovnání s devadesátými léty, kdy manga magazíny prodávaly až šest a půl milionů kopií týdně. Tištěné publikace jsou v Japonsku masově nahrazovány elektronickými formáty pro čtečky nebo pro mobilní telefony. To bude důležitý posun.
Dalším trendem je také fakt, že z knih se začínají stávat spíše symboly – řemeslně dokonale zpracované objekty, které zkrátka toužíte vlastnit. To je pro komiks velká příležitost a cesta k úspěchu, z tohoto úhlu pohledu má totiž mnohem širší možnosti, než beletrie.
Komiks zažívá boom. Nezpůsobuje to zároveň devalvaci kvality vycházejících děl?
Samozřejmě i tady se lze s čistým svědomím odvolat na Sturgeonův zákon, který zní jednoduše: Devadesát procent všeho je odpad. Množství publikovaných komiksů se výrazně zvýšilo, procenta však zůstávají stejná.
V této souvislosti mě napadl třeba fenomén filmů podle komiksové předlohy. Produkuje se jich už značné množství, ne každý je však věrný samotnému komiksu. Mám pocit, že v tomto ohledu panuje v oblasti komiksu coby disciplíny jakési zmatení.
To máte pravdu. Nedávno jsem se bavil se svým holičem, který se mi svěřil s tím, že je fandou komiksu a dokonce se stal i sběratelem. Když jsem se začal vyptávat, zjistil jsem, že má na mysli komiksové filmy. To pro něj bylo to samé, jako sbírat komiksové knihy. A právě superhrdinské filmy posledních let poměrně matou veřejnost. Lidé často ani netuší, že se za hrdinou skrývají desítky let příběhů - jediné, co vidí, je děj dvou hodin v kině. Naštěstí se do popředí pomalu dostávají i snímky jiného charakteru, například Persepolis nebo Alois Nebel, které nejsou zatíženy mnohoznačností a hollywoodskou franšízou.
Takže publikum se pomalu učí, že existuje i komiks bez přiléhavých kostýmů?
Přesně tak. Mám pocit, že fanoušci už začínají být superhrdiny přesyceni. Nedávno byl například Hugh Jackman, představitel Wolverina, na Comic-Conu v San Diegu. Přišel v kostýmu. Procházel se mezi návštěvníky, kteří mu nevěnovali téměř žádnou pozornost, zcela zapadl do davu. A přitom to byl "skutečný" Wolverine! Bylo mi ho vážně líto.
Prolínání kultur patří mezi aktuální témata v mnoha společenských ohledech. Neprojevuje se i ve skladbě vycházejících děl a jejich námětech?
Projevuje, a poměrně výrazně. Za prvé získáváme přístup ke komiksům, které nikdy nebyly určeny pro celý svět, ale jsou pevně spjaty s konkrétní kulturou. Skvělým příkladem je japonská manga. Díky silnému trhu Japonsko nikdy nepotřebovalo komiks exportovat a teprve nedávno pronikla manga i do zahraničí. Vzhledem k tomu je pro nás stále něčím exotickým, výjimečným a inspirativním. A v tom vidím jeden ze smyslů komiksu – nabídnout náhled do cizí kultury, do zvyků, stylu, způsobu myšlení. Stačí se podívat na úspěch zmíněné knihy Persepolis od Marjane Satrapiové. Pohled malé holčičky na politické události v Íránu a její kulturní zkušenosti okouzlily svět. Svou roli hrálo také načasování, kniha vyšla v čase, kdy "ostatní" svět se začal zajímat, jak islám funguje.
Co byste zařadil mezi nedávné mezníky, nebo výrazná díla, jež ovlivnila komiks?
Momentálně se neustále vracím ke knize Bhimayana od Srividye Natarajanové, která pojednává o indickém aktivistovi doktoru Ambédkarovi. Kromě toho, že byl právníkem a podílel se na indické ústavě, patřil také do kasty nedotknutelných. A právě kastovní systém se snažil po celý svůj život změnit. Myšlenku díla skvěle podtrhává i krásný styl kresby, který nelze k ničemu přirovnat, je zkrátka ryze indický. Právě tato kniha je příkladem, jak lze uchopit tradice, současné problémy společně s uměním a propojit je pomocí komiksu.
Umění se promítá do komiksu čím dál tím víc. Zaujalo vás v poslední době grafické zpracování nějakého díla? Jakým způsobem lze být v tomto ohledu ještě inovativní?
Je jasné, že například na digitální kresbu jsme si už poměrně zvykli, ale mám pocit, že aktuálně probíhá obrat k tradičnějším metodám. Často se jedná přímo o řemeslné postupy. Setkal jsem se například s komiksem vytvořeným pomocí kombinace linorytu a vyšívaných motivů. Zejména ve Francii nebo Finsku se s touto metodou můžeme setkat poměrně často, už se nejedná pouze o uměleckou odbočku. Komiks mě stále dokáže překvapovat.
Existuje něco, co vám v současné komiksové produkci chybí?
Momentálně sestavuji s kolegou výstavu pro Britskou knihovnu a došlo mi, jak málo komiksů pochází od některých kulturních menšin. Například od Asiatů, kteří v Anglii žijí. Což je škoda. Připisuji to zejména výchově, kdy rodiče na dítěti vyžadují studijní úspěchy, chtějí, aby se z nich stali doktoři, právníci… Proč by pak někdo dělal komiks? Samozřejmě existují výjimky, ale takoví lidé si právo tvořit většinou musí tvrdě vybojovat. Stejně tak bych rád viděl víc komiksů od ženských autorek.
Komiks sice zažívá boom, ale s tím je často spojen také útlum některých větví dané produkce. Zaznamenal jste nějaké oběti?
V tomto ohledu jsou první na řadě novinové stripy. Ostatně pomalu mizí i noviny samotné. Když se na to podíváme z hlediska historie, novinové stripy byly hlavním tahounem novin, udržovaly jim totiž loajálního čtenáře. Zprávy ze světa čteme každý den, ale když propásneme jeden díl komiksu, je to problém. Paradoxně by stripy dnes novinám mohly pomoci, kdyby se našla dostatečně kvalitní série.
Jak je to s teoretickou stránkou komiksu a vědeckými pracemi o něm?
Během posledních dvaceti let došlo k enormnímu nárůstu zkoumání komiksu z akademického hlediska. Kvůli nedostatku překladů je však složité zahájit mezinárodní diskusi na toto téma, jelikož neexistují ucelené podklady. I to se ovšem zlepšuje, v roce 2010 v Británii proběhla například první konference na téma komiksu a medicíny. Může se to zdát podivné, ale existuje nespočet komiksových děl o chorobách, často autobiografických. A doktoři se o toto téma zajímají, jelikož podobná díla jsou vlastně osvětová, dávají čtenáři možnost nahlédnout do života a pocitů pacienta, vidí, co prožívá.
V knize zmiňujete rozdílnost přístupů nejrůznějších zemí ke komiksovému médiu...
Obecně mi přijde zajímavé sledovat samotný výběr komiksů, které v dané zemi vychází. Už to o ní řekne hodně. Některé státy jsou v tomhle ovšem natolik samostatné, že překladový komiks v knihkupectví téměř nenajdete. To je právě příklad mangy. Marvel se dokonce pokusil zaujmout trh v Japonsku předělávkami amerických komiksů do stylu manga, ani to ale nemělo velký úspěch. S jistou raritou jsem se setkal také ve vlámské části Belgie, kde měli místní obyvatelé dlouholetou tradici vlastního komiksu. Vystupovali v něm skutečné osobnosti, umělci, baviči… Nikdy se však nebude překládat, nikdy ho nebude číst nikdo mimo danou oblast. Nikde jinde totiž nebude fungovat. Jak vidíte, zdá se, že v těchto případě globalizace zkrátka selhává.
A pro nás "nevyhnutelná" otázka – co vy a český komiks? Setkal jste se s ním už osobně?
Dějí se tu skvělé věci. Ale je potřeba, aby se jich dělo víc. Stačí se rozhlédnout po českém obchodu s komiksy – ze všech polic shlížejí američtí superhrdinové. Je vidět, že se místní trh zatím orientuje na signifikantní známé příběhy, po kterých lidé automaticky sáhnou, protože o nich někde slyšeli.
Zmínil jste se o Aloisi Nebelovi. Četl jste ten komiks, nebo jste viděl viděl stejnojmenný film?
Na loňském komiksovém festivalu v Británii se film promítal a tam jsem se také poznal s Jaromírem 99. Je to skvělý kreslíř a stejně tak i technika, kterou používá.
