Film korejského režiséra Parka Chan-wooka Oldboy před deseti lety vzbudil nadšený ohlas. Quentin Tarantino jej označil za ještě tarantinovštější než jeho vlastní snímky, porota v Cannes mu udělila zvláštní cenu. Publikum spíš to festivalové - ho přijalo nadšeně. Druhý díl Parkovy trilogie o pomstě vynesl režiséra na mezinárodní scénu a nakonec i do Hollywoodu, kde letos uvedl poněkud přestylizovaný horor Stoker.
Původní Oldboy je v něčem typický festivalový hit. Natočený v zemi, jež v době uvedení měla ve světě filmu exotický šmrnc (dnes už jsou snímky z Koreje "stará vesta"), v něčem šokující, formálně oslnivý na hranici samoúčelného efektu. Nějakým ne zrovna obvyklým způsobem se v něm kombinovalo "vysoké" a "nízké".
Okázalá velikost a sugerovaná hloubka
Je málo filmů, v nichž by hrdina v jednom záběru roztloukl kladivem dvaatřicet (nebo kolik) hlav a v jiné pověstné scéně se stylizoval do nejsurovějšího dentisty všech dob, jejichž režisér by zároveň šermoval odkazy na Franze Kafku či Sofokla. A ne úplně neoprávněně - situace hrdiny jeho filmu mohla v něčem připomínat úděl Kafkova Josefa K. obviněného a vinného, neznajícího však obžalobu, nebo Sofoklova Oidipa vedeného potměšilými božstvy, aby nevědomky naplnil strašný osud. To vše podáno dost polopatě a vyšperkováno všelijakými oko magnetizujícími ornamenty a barvičkami, dovedeno k přepjatému závěrečnému odhalení, pod vahou jehož okázalé velikosti, sugerované hloubky a z paty tažené citovosti se film ve finále hroutí. Ale stejně. Nová verze Oldboye i v očích dříve skeptičtějšího diváka spíš rehabilituje původní film. Těžko říct, proč vůbec vznikla. Velké peníze asi nevydělá - na to je látka příliš komplikovaná a extrémní. Možná si režisér Spike Lee sliboval, že s ním zažije něco podobného jako Martin Scorsese, když ve Skryté identitě poameričtil hongkongskou detektivku a dostal za ni svého prvního Oscara. Možná je to film, který se tak nějak přihodil a dnes už se k němu nikdo moc nezná.
Z filmu Oldboy
Lee, tvůrce angažovaných dramat (Jednej správně) i řemeslně zdatně provedených žánrových snímků (Spojenec) se spolu se scenáristou Markem Protasevichem děje původního snímku drží víceméně přesně. Jejich film má podobnou kostru, která je ale tentokrát obalena některými podstatnými motivy (hypnóza). Alkoholický šíbr v reklamě Joe (Josh Brolin) je jednoho krásného dne unesen z ulice a prožije dvacet let v jakémsi podivném vězení, aniž by znal důvod. Stejně bez zjevné příčiny je vypuštěn zpátky do světa, který ho má za vraha. A dá se do pátrání po těch, kdo ho uvěznili. Činí tak se vší šílenou energií, jež se v něm během těch let nastřádala - scéna, v níž do sebe hrdina hnaný potřebou "sníst něco živého" v restauraci nasouká živou chobotnici, v novém filmu, příznačně, absentuje.
OldboyUSA, 2013 |
Joe zručně používá kladivo a jeho způsob sběru informací je, řekněme, dost fyzický. Stejně jako jeho korejský předobraz zjistí, že jeho pomsta byla jen součástí neznámého, záludnějšího plánu. Lee ve vyprávění používá daleko méně výraznou stylizaci, Joeův příběh se tím - paradoxně - stává neuvěřitelnějším. Zatímco Park dával divákovi najevo, že mu ukazuje obrazy jakési fantaskní, horečné vize, v novém Oldboyovi vypadá město jako město, chlap jako chlap. Místo manického a rozčepýřeného korejského herce Choie Min-soka přichází zachmuřený Brolin, nápadně podobný klasickému hollywoodskému dršňákovi Leeovi Marvinovi.
Tomu nemístnému zcivilnění odpovídá i potlačená barevnost filmu, který kvůli ní získává fádní studenou vizualitu. Podobně to je i v těch násilných scénách: Lee je v nich možná explicitnější než Park, vůbec to ale neznamená, že by se tak staly působivějšími.
Původní Parkův Oldboy možná trpěl přehnanými ambicemi, v tom Leeovu se naopak dá nějaká ambice jen těžko najít. Z Oldboye v jeho podání je jenom taková historka, překombinovaná a zároveň nudná. Příznačný je způsob, jímž je v americké verzi změněn konec původního filmu. Zatímco v originále došlo na v přepjaté metafoře zobrazenou snahu hrdiny (a s ním možná člověka vůbec) najít v nevědomosti ztracenou nevinnost, Joe pro sebe najde východisko - kruté, ale vlastně schůdné. Není proč ho litovat. A není proč se dívat.
