A to i přesto, že radní pro kulturu Václav Novotný zadal Divadelnímu ústavu analýzu pražských divadel, z níž měl vzejít návrh na dokončení restrukturalizace divadelní sítě. Analýza i s oponenturou byla na stole v dubnu, ale zavřela se do šuplíku a celá šaráda vyšuměla do ztracena. Ve dvou divadlech se nakonec vyměnili ředitelé: bylo neúnosné, že ve svých funkcích setrvávali dvacet let. Na Palmovce Petra Kracika vystřídal Michal Lang (v týmu s Tomášem Svobodou) a na Zábradlí Doubravku Svobodovou Petr Štědroň se spolupracovníky z brněnské Reduty.
ČTĚTE TAKÉ |
V Národním divadle se situace vyhrotila ještě o prázdninách. Ministryně kultury Alena Hanáková v únoru jmenovala nového ředitele Jana Buriana, který jasně řekl, že uskuteční reformu, jejímž základem bude autonomie souborů. Poté, co se v srpnu ujal funkce, vstoupil do letopisů ND Jiří Balvín jako dočasný ministr kultury. A vyslal na divadlo torpédo, které křehkou rovnováhu rozmetalo. Burian se tak stal ředitelem ND na pouhých osm hodin, ale zásah vyvolal protesty a výpovědi herců a umělců a Balvín musel vzápětí Buriana povolat zpět, čímž se zcela znemožnil.
Takové absurdní veletoče se dají jen těžko překonat, i když v brněnském Národním divadle se také skoro rok čarovalo, než se našel nový ředitel. Stal se jím režisér Martin Glaser, dosavadní šéf činohry JČD v Českých Budějovicích, který v podmínkách regionální scény dokázal úspěšně prosazovat současnou dramatiku.
Havel se nevytrácí
Činohra ND uvedla Havlovu Zahradní slavnost v režii Dušana D. Pařízka, kterou jedni vnímali jako výklad odpovídající současnosti, jiní měli za to, že pojetí nesmyslně bojuje s Havlovým textem a zbytečně ho likviduje. Havel se nadále z českých jevišť neztrácí, Laterna magika připravila jeho Antikódy v pohybově-výtvarném pojetí a stále víc na sebe upozorňující Spitfire Company (Miřenka Čechová a Petr Boháč) pod názvem Antiwords nastudovala Havlovu Audienci, či spíše se od ní odrazila a vytvořila svébytnou absurdní hříčku, která převádí text do gest, pohybu a výtvarného zpracování.
Absurdní hříčka. Spitfire Company pod názvem Antiwords nastudovala Havlovu Audienci
V ND také uvedl Aleš Březina operu o faráři Toufarovi, která ale zdaleka nevyšla tak dobře jako někdejší opus Zítra se bude tančit... Další soudobá opera Válka s mloky Vladimíra Franze budila pozornost hlavně proto, že její autor kandidoval na prezidenta.
Zatímco Palmovku zaplavila voda, a tak se zatím opravuje, nový tvůrčí tým na Zábradlí (Petr Štědroň, Jan Mikulášek a Dora Viceníková) nejprve přenesl některé inscenace z Brna do Prahy, proměnil soubor a nastudoval první premiéru – autorský projekt Šedá sedmdesátá, který ale příliš nepřesvědčil, víceméně jen zopakoval obvyklá klišé ve vnímání této doby. Mnohem lépe vyšel ještě v Brně pokus o demytizaci předchozího desetiletí (Zlatá šedesátá). Přesun Reduty na Zábradlí lze v každém případě vnímat jako snahu zavést i u nás normální výměnu tvůrčích týmů, takovou, která by mohla přirozeně přinést novou kvalitu.
Z inscenace Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho.
Podzimní série divadelních pokusů o portréty postav české kultury se po Juliu Fučíkovi (Studio Hrdinů) a Karlu Krylovi (Švandovo divadlo) rozšířila ještě o F. X. Šaldu. Liberecké divadlo, jež je po slavném rodákovi pojmenováno, uvedlo povedenou hru Tomáše Syrovátky Erotikon doktora Š. v režii Mikuláše Tyce.
Ve Studiu Hrdinů, které se usídlilo ve Veletržním paláci, se rozjíždí slibný program. Jeho tým, který vede Jan Horák, se věnuje původní tvorbě a dbá i na výtvarnou kvalitu (Mileniny recepty, Pomocník Walser, Dnart). Divadlo Letí rovněž systematicky předkládá poslední výhonky domácí i zahraniční dramatiky a ve Strašnickém divadle se pod vedením Lenky Kolihové etablovalo Divadlo X10. Svébytnou poetiku vykazuje A studio Rubín (Petr Kolečko) a v tomto směru se nečekaně profiluje i Městské divadlo Kladno (Kolečkův Vinnetou v režii Ondřeje Pavelky i Miláček Daniela Špinara).
Originály v Dejvicích a v Dlouhé, nuda na Vinohradech
Mezi přínosy loňské sezony určitě patří nová hra Petra Zelenky Dabing, kterou autor režíroval v Dejvickém divadle, a Nebeského originální výklad Ibsenova dramatu Eyolfek v režii Jana Nebeského (Divadlo v Dlouhé). V Divadle na Vinohradech se tým Tomáše Töpfera nadále pokouší o nemožné: oslovovat nejširší diváckou obec plytkými komediemi a dramaturgickými vykopávkami a zároveň uvádět velké tituly s příslušnými inscenačními ambicemi. Výsledek neuspokojí nároky ani na jedné straně. I další skvěle dotovaná pražská divadla jako Švandovo divadlo či Městská divadla pražská setrvale vykazují průměrnou úroveň a jejich pokusy o původní tvorbu jsou často sporné – adaptují se filmové tituly nebo se vyrábějí dramatizace děl pro jeviště nevhodné.
I uplynulý rok dokazuje, že se prohlubuje kvalitativní rozdíl mezi divadly solidně dotovanými z veřejných peněz a uskupeními, která se musí spokojit s granty a shánět, kde se dá. Nezávislá a alternativní sdružení experimentují za pár korun, a i když leckdy jejich produkce vyvolávají nesouhlas, je o čem diskutovat a čím se vzrušovat. Protože je to divadlo, které jde po smyslu tvorby, po výpovědi, tématu. A nejenom to: tato divadla jsou pak paradoxně výkladní skříní a jsou vybírána festivaly, a to i do zahraničí. To je nezdravá situace, kterou ještě umocňuje fakt, že na druhé straně se stírá rozdíl mezi uměleckými výsledky divadel dotovaných z veřejných peněz a ryze komerčních scén, které podstupují podnikatelská rizika.
