Lidi od přenosů vám řeknou, že nejčastějším rizikem vůbec není nečekaný "skandál": je to jednodušší, hosté si v přímém vysílání prostě bez domluvy začnou dělat reklamu. Takhle jsem bral i to, co prováděla přes čáru Vanessa. Zároveň mi mnohé z jejich akce přišlo fajn: po desáté v noci už smíte nechat fanynku kapely sedět dvě hodiny ve studiu nahoře bez a lízat cukrkandlovou vaginu. Je to neředěný, nepřikrášlený kontext téhle obskurní kapely.
Jediné, co mě fakt otravovalo, byla nechuť komunikovat a demonstrativní distanc Samira Hausera. I kdyby ji vyjadřoval jinak než výkřiky (dámy prominou) "jdi do p**i", moderátor a náš tým, který si Vanessu do přímého předvánočního přenosu prosadil, si tuhle aroganci nezasloužil. Nebyli jsme "blbá konvenční televize", byli jsme jejich spiklenci. Hauser aneb Bruno Ferrari ale některé věci nerozezná. A mlžení o stylizaci neberu: byla to křeč, která pořadu ubrala na kvalitě.
ČTĚTE TAKÉ |
Víte, co se mi na vystoupení Vanessy nejvíc líbilo? Rys, který má společný s novým německým filmem Vlhká místa. Jak jedno, tak druhé vám může připadat nevkusné: ale dobré je, že náhle vidíte, že tu s námi žijí lidé, kteří se nutkavě a naléhavě chtějí vymezit proti většinové "slušné" společnosti – proti její tělesné i komunikační hygieně, zdvořilosti, skrývání neřestí, skrývání nahoty. Nechtějí už skrývat zhnusení, vztek, ztrátu víry. Vidí, že lidi nepobouří masové zločiny, ale úplně je rozhodí, když si sundáte podprsenku. Tak nakonec jdou a udělají něco zčásti blbého – ale jako signál "jsme tady a strašlivě nás sere většinový kurz společnosti" to funguje výmluvně.
Proto mi připadá cenné, že Vanessa v televizi byla.
