Lidovky.cz

Maestro Morricone v Praze. Pravé spaghetti pro celou arénu

Kultura

  6:00
Na nedělní koncert do pražské O2 areny přijíždí Ennio Morricone. Legenda filmové hudby má na svém kontě nejen Tenkrát na západě a vzkříšení Quentinem Tarantinem. Reprezentuje velkou filmovou éru, která už de facto pominula.

Ennio Morricone. foto: Reprofoto

Pětaosmdesátiletý absolutní klasik nejen italské kinematografie neznamená jen Tenkrát na západě. Napsal hudbu k pěti stovkám filmů, pracoval pro televizi, aranžuje písně. Morricone, uvažující jako spolutvůrce, prostupuje mnoha žánry - viz snímky Mise, Bugsy nebo Saló aneb 120 dnů Sodomy. Ve svém prvním zlatém dvacetiletí (1960-1980) měl navíc energii zkoušet podivné nástrojové kombinace a dosahovat úspěchů odvážným způsobem.

Ennio Morricone vystoupí 9. února v Praze.

Do globální hry ho nakonec katapultoval Quentin Tarantino, který počínaje Pulp Fiction začal vyznavačsky recyklovat Morriconovu hudbu. Je paradoxní, že to udělal právě americký režisér: Morricone za celou svou kariéru nedostal Oscara. Až v roce 2009 mu Hollywood udělil ocenění za celoživotní tvorbu. Pro energického italského maestra bylo tohle téma vždycky příležitostí, jak se americkému filmovému byznysu výsměšně ušklíbnout a jít si dál svou cestou. Průlom k velké kariéře u něj nastal nezvykle pozdě: až v šestatřiceti letech. Do té doby anonymně aranžoval hudbu jiných skladatelů nebo skládal soundtracky pod anglickými pseudonymy. Záhy začal být ceněný: pracoval se superstar své doby, pěvcem Mariem Lanzou, jazzmanem Chetem Bakerem a se začínajícími Beatles.

Spagetti western: kytara i práskání bičem

Pak ovšem přišel žánr, jehož označení bylo zprvu vnímáno pohrdavě: spaghetti western. Morricone vzpomíná, že jejich režisér Sergio Leone neměl valný smysl pro hudbu, a proto k ní nedával skladateli žádné instrukce. Skladatel musel v roce 1964, u filmu Pro hrst dolarů, zareagovat na skromný rozpočet a nahradit nějak orchestr. Přibral do hry výstřely z pistolí, práskání biče, sicilské lidové nástroje, hlasy a nový vynález, elektrickou kytaru Fender. Téma z následujícího filmu Hodný, zlý a ošklivý (1966) se vyšvihlo do prvních příček hitparády: z Ennia Morriconeho se stala hvězda. Jeho hudba zněla napínavě a tlačila diváka k emocím: byla právě tak direktní a účinná, jak se od soundtracku žánrových filmů čeká.

Ale Morricone k tomu všemu používal nezvyklé prostředky: přicházel ze studií současné skladby, kde lidé jako Karlheinz Stockhausen či Pierre Henry užívali jak zvuky skutečného světa, tak technologie. Na rozdíl od mnoha svých vrstevníků však Morricone chtěl psát melodie. Znal operní tradici a v tomhle smyslu ho těšilo zůstávat Italem. Charles Bronson, Henry Fonda a další aktéři z Tenkrát na západě dostali každý svůj hudební motiv: Leone jim ho při natáčení některých záběrů přehrával, aby se pohybovali v Morriconově rytmu.

Dvanáct soundtracků ročně

Velký morriconovský revival, za kterým stojí Quentin Tarantino, říká, že to, co bylo ve své době pouhou zábavou a "brakovým" žánrem, je dnes předmětem nostalgie a má ohlas u nejširších vrstev. Nedošlo by k tomu, kdyby byl Morricone plochý a jednožánrový. Skladatel však zvládal rozmanitou škálu stylů: politické detektivky, italská sociální dramata a k tomu pomohl definovat hudbu pro erotické podívané. Navíc odedřel dvanáct soundtracků ročně (!) v době, kdy se natáčelo jen s živým orchestrem, a ne s elektronikou jako dnes.

Nedělní koncert v O2 areně bude celý dirigovat Ennio Morricone - stejně jako bratislavskou zastávku, která se koná 5. dubna. Na programu je průřez celou Morriconovou filmovou kariérou. S Morriconem na letošním turné vystupují budapešťská tělesa Modert Art Orchestra a Kodályho sbor.

Leone i Almodóvar

Výběr filmů s hudbou Ennia Morriconeho:

Pro hrst dolarů (Sergio Leone, 1964)
Hodný, zlý a ošklivý (Sergio Leone, 1966)
Tenkrát na západě (Sergio Leone, 1968)
Dekameron (Pier Paolo Pasolini, 1971)
Strach nad městem (Henri Verneuil, 1975)
Saló aneb 120 dní Sodomy (Pier Paolo Pasolini, 1975)
Vymítač ďábla 2: Kacíř (John Boorman, 1977)
Nebeské dny (Terrence Malick, 1978)
Věc (John Carpenter, 1982)
Nedotknutelní (Brian De Palma, 1987)
48 hodin v Paříži (Roman Polanski, 1988)
Spoutej mě! (Pedro Almodóvar, 1990)
Bugsy (Barry Levinson, 1991)
Lolita (Adrian Lyne, 1997)

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.