Podobně jako samotné environmentální hnutí i filmové dokumenty o životním prostředí a prostoru lidského bytí jsou často zatížené ideologií. Propagační cíle a politické akcenty pak deformují a oslabují i snímky, které by klidně obstály samy o sobě - třeba jen díky působivosti vlastních obrazů. Jednímz příkladů, jak se s tímto úskalím vyrovnat, zůstává už dvaatřicet let dokumentární esej režiséra Godfreye Reggia Koyaanisqatsi.
Stejně jako ostatní filmy z letošní várky Projektu 100 také Koyaanisqatsi diváky osloví i prostřednictvím restaurované, digitální podoby. A stejně jakouKubrickovy kultovní sci-fi2001: Vesmírná odysea, Menzelova oscarového dramatu Ostře sledované vlaky a Tarantinova morytátu Pulp Fiction - Historky z podsvětí i u Reggiova filmu citlivá renovace zdůrazňuje jeho audiovizuální kvality.
Koyaanisquatsi
Obrazová nádhera snímku, kterým bývalý duchovní Reggio v roce 1982 úspěšně debutoval, se opírá o experimentální "vypravěčský" styl. Ten se obejde bez mluveného slova, nikoli ovšem bez hudby Philipa Glasse. Dokumentární záběry jsou většinou vychýlené z reálného časoprostoru prostřednictvím zpomalení či časosběrné techniky. Diváka pak naléhavě oslovují právě díky kongeniálnímu propojení sminimalistickými kompozicemi hudební legendy. Glass, jehož dokumentární portrét Godfrey Reggio natočil v roce 2007, má lví podíl i na působivosti dalších dvou částí režisérovy slavné "qatsi trilogie" - na snímcích Powaqqatsi (1988) a Naqoyqatsi (2002).
V historii filmového dokumentu najdeme jen málo příkladů takové "dokonalé" spolupráce mezi režisérem a skladatelem - a o tom, že změna někdy způsobuje zásadní narušení rovnováhy, svědčí i obdobně pojaté dokumenty Baraka -Odysea Země a Samsara. Ty později realizoval Ron Fricke, který se na Koyaanisqatsi podílel jako kameraman a střihač.
Meditace o apokalypse
Název filmu je převzatý z jazyka kmene indiánů Hopi a v překladu prý znamená "chaotický život" či "život volající po změně". V úvodní části trilogie, věnované různým aspektům vztahů mezi lidmi, přírodou a technologií, formuloval Godfrey Reggio své myšlenky i radikální poetiku. Projekt odstartovala "přízemní" pobídka - suma čtyřiceti tisíc dolarů, která zbyla na účtu Institutu regionální výchovy v Novém Mexiku, pro nějž režisér dělal multimediální kampaň proti narušování soukromí. O prosazení a distribuci Koyaanisqatsi se pak zasadil režisér a producent Francis Ford Coppola (druhému dílu podobně pomohl George Lucas a třetímu Steven Soderbergh).
KoyaanisqatsiUSA 1982 |
Projekt vznikající s přestávkami sedm let strádal nedostatkem financí i proměnami koncepce i technického zázemí. Reggio s Frickem začali pracovat bez scénáře a nejdřív jen natáčeli všechno, co se jim zdálo do vznikajícího filmu vhodné. Obrazy z hektických městských ulic a průmyslových aglomerací se ovšem nakonec v jejich filmu snoubí s fascinujícími přírodními záběry, evokujícími situaci nevyhnutelného konce životního cyklu - a z celku cítíme jasný vnitřní řád.
Koyaanisqatsi
Přestože Glassovy hudební skladby obrazy s mimořádnou silou rytmizují, Reggiův snímek má vlastní niternou kompozici, vycházející z konfrontace dvou navenek protikladných pocitů - prožitků zmaru a krásy. Zážitek z Koyaanisqatsi připomíná řízenou meditaci o blížící se apokalypse, která je nevyhnutelná, ale neznamená nutně konec lidstva. Reggio se vrací k otázkám souvisejícím s vývojem moderních technologií a jejich vlivem na přirozené prostředí člověka. Tyto otázky se dnes ovšem jeví jako příliš sugestivní: návrat k původním životním prožitkům a formám je přece ryze akademickou záležitostí. Ve srovnání s jiným režisérem, který se dlouhodobě zabývá obdobnými tématy - velmi lidským a současně ironicky podvratným Wernerem Herzogem - tak Reggio sám sebe zahání do abstraktní roviny.
Koyaanisqatsi se tak sice naštěstí neuchyluje do zrádné náruče politické angažovanosti, jeho tvůrce v sobě ovšem nezapře bývalého učitele, který má nakonec rád každý chaos pěkně pod kontrolou.
