Laurel Halo a nová vlna žen mezi stroji

Škatulka elektronické hudby je dnes velmi kluzký termín. Trendově slibuje cosi velmi současného, podloženého technologiemi a životem s nimi; zároveň avšak utoři mnohdy "elektronicky" narážejí na starší styly a posluchač zažívá typ slasti, který hudba poskytovala dávno před připojením do sítě. A někdy jako by přicházela kombinace něčeho starého se zcela novým: jako to umí i byvší studentka komponování, která svou částečnou anonymitu kryje pseudonymem Laurel Halo.

Mizející rytmus: Marketingová chyba?

Matné hranice nemusejí mít jen hudební styly: někdy i sám posluchač váhá, zda má hudbu poslouchat "jako taneční beaty", nebo jestli je před ním koncertní skladatelský kus. Tuto schopnost dezorientovat uplatňuje Laurel Halo na čerstvém albu Chance of Rain: jako by pro ni svět elektronického rytmu byl východiskem, z něhož svobodně vyráží dál. Na části téhle desky se nepochybně dá tančit: ale co tanečník udělá, když se zjeví pasáže s jazzovými klavírními akordy evokujícími starého Herbieho Hancocka? A co když rytmus roztaje (jedna skladba se přímo jmenuje Melt, Tání) do ambientního oparu, anebo se všec hno zahustí do noisové šumové metelice? Halo umí být mimochodem zvukově dost drsná: modrooké dlouhovlasé brunety takhle dřív hudbu nestavěly.

Opěvovaná deska Chance of Rain má extatické rytmické pasáže, které vyznějí nejlíp na taneční párty: ale jednak by byla škoda přeslechnout výtečné barvy splétaných zvuků, a pak se tu všechno dokáže otočit do introvertnosti, případně soundtrackově zadržovaného napětí. Je to marketingová chyba? Pro staré myšlení asi ano, ale aktuálně za to Laurel ocenila světová média od popového Pitchforku po analyzující Wire.

Jinou nepatřičnost rozvinula Laurel Halo na debutovém albu Quarantine (2012), kde do elektronických ploch zpívala – osobním způsobem, bez popových filtrů, trochu nevhodně nahlas. Od vokálů ale na nové desce upustila: štvalo ji přiřazování k "ženské hudbě" vždycky, když byl slyšet její hlas. Bez hlasu autorky už nikdo nedokáže naslepo říci, k jakému pohlaví patří původce té hudby. Halo už v dnešní "pozdní" situaci globální scény nechce podporovat zjednodušený pohled, který v otázce genderu víc spoléhá na předpoklady než na kontakt s realitou. Není to odpor vůči feminismu: je to reakce na nedorozumění, která vyvolal.

Samy na scéně: Nová generace

Přitom sama Laurel Halo je součástí přirozeně propojené scény, kterou tvoří mladé ženy. Teprve když v posledních letech výrazně nastoupily producentky, leckdo si uvědomil, že úloha kapitána za elektronickým kormidlem patřila donedávna výhradně mužům. Znali jsme leda tak model "on hraje, ona zpívá", a to i z výrazných či superpopulárních kapel (Portishead, Morcheeba). Samostatné ženy však přišly až s demokratizací elektroniky a generační výměnou. Ty americké se navíc mezi sebou často úzce přátelí, jakkoli styly mají různé: písňová konceptualistka Julia Holter, post-taneční Laurel Halo, synthpopová Grimes, naivist ka s vystudovanou filozofií Nite Jewel. Zatím je brzy na rozeznání, zda je na jejich díle něco nečekaně "ženského": spíš umíme poznat, že jeho silnější část je prostě osobitá, sex nesex.

Ptáte-li se, kolik je Laurel Halo let, pak – nevíme. Ve věku internetového ataku na soukromí si drží svůj pseudonym (halo znamená svatozář, přeneseně i bradavka) a neuvádí rok narození. Drží si odstup: nedělá z toho však žádné drama, sama se běžně ukazuje a ví, že systém si o ní zjistí, co chce. Pro obal Chance of Rainpoužila bizarně chmurný obraz zmrtvýchvstání od svého otce, jehož jméno tu už smířeně uvádí. "V mé hudbě je napětí mezi utopií, o které chci pořád snít, a melancholií, protože vím, že utopie nikdy nepřijde," říká Laurel Halo. "Ale snad se tak dá sná z existovat v dystopii, která tvoří náš současný svět."

Ta hudba, která nese stopy Aphexe Twina, Briana Ena, Autechre i Josefa Zawinula z Weather Report, ovšem posílí i ty, kdo v ní žádné obsahy nehledají. Jak naznačují průzkumy, "útěkářů" k pocitové hudbě bez konkrétního obsahu a bez trendové příslušnosti v poslední době významně přibývá.