Milan Kundera je v téhle zemi velký nepřítomný. Skoro osm let uběhlo od zdejšího vydání Nesnesitelné lehkosti bytí – a český čtenář stále nemá běžně k dispozici značnou část jeho díla. V češtině vyšly dva významné romány – Život je jinde a Kniha smíchu a zapomnění, ale kromě nich není možné číst jeho francouzské knihy. Ty přitom vyšly snad ve všech frekventovanějších evropských jazycích. Jako by české společnosti chtěl spisovatel něco naznačit. Něco v tom smyslu, ať si trhne nohou. Možná k tomu má své důvody.
Když tedy v roce 2006 Nesnesitelná lehkost bytí v jazyce, ve kterém byla napsána, vyšla, opozdilo se její regulérní vydání o sedmnáct let. Kundera text dopsal v prosinci roku 1982, sedm let po svém odchodu z vlasti. Vyšel pak nejdříve ve francouzském překladu na jaře roku 1984. Rok nato ho Kundera vydal v Kanadě u Škvoreckých. Paperback z nakladatelství 68 Publishers byl až do onoho roku 2006 jediným českým vydáním této slavné knihy, vedle Švejka asi nejslavnější, jaká byla v češtině napsána.
Kunderovské bonmoty jako bubliny ve vzduchoprázdnu
Několik tisíc exilových výtisků bylo rozseto po celém světě, a přestože kniha existovala v Čechách a na Moravě v neodhadnutelném množství xeroxových kopií, dostat se k ní, důkladně ji přečíst a udělat si vlastní názor mohli stále jen někteří. Znalost této knihy byla – řeč je pochopitelně o intelektuálních kruzích – spíše předstíraná než skutečná: skoro každý (intelektuál) sice tušil, o co v ní jakoby jde, znal bonmoty o „druhé slze“ nebo ten o „kýči jako absolutním popření hovna“, ale ty se vznášely bez opory celého textu jako banální bubliny ve vzduchoprázdnu.
Milan Kundera se svou ženou na snímku z roku 1973
Po svém odchodu do exilu se Kundera českému prostředí stále více vzdaloval, naopak etabloval se v jazyce a kultuře jiné, francouzské, jedné z nejpřitažlivějších a také nejnáročnějších vůbec. V jeho vlasti vládl totalitní režim, který jeho jméno zcela vymazal z textů a učebnic, pokud ho zmínil, měl pro něj jen pohrdání, psal o něm jako o pornografovi a kýčaři, který se zaprodal úspěchu. Rok 1989 přinesl pochopitelně změnu do vztahu i Kunderovi: obdržel cenu Jaroslava Seiferta, od Václava Havla medaili Za zásluhy, ani v jednom případě si pro ocenění nepřijel, ale vždy ho vlídně přijal; s Havlem se pak setkal v Paříži.
Začaly, velmi pozvolna, vycházet některé jeho knihy. Do vlasti se však fyzicky nevrátil, objevil-li se tu, pak jen na zapřenou, prý snad dokonce maskován. Pravé důvody, proč se pro takovou distanc Kundera rozhodl, znal jen on sám a nebyl je povinen nikomu vysvětlovat. Skutečností ovšem je, že skrytý způsob života volil i v zemích, kde žije, a že tedy zřejmě nejde o nějakou čechofobii, ale o hlubší nechuť plnit roli „celebrity“.
České společnosti nedluží Kundera nic
Na podzim roku 2008, dva roky po českém vydání Nesnesitelné lehkosti bytí, zasadilo pak naději na smír s českým prostředím ránu odhalení. Milan Kundera jako mladý student měl (údajně) v březnu 1950 oznámit skrývajícího se Vladimíra Dvořáčka, kurýra západní zpravodajské služby. Česká literatura nezažila po roce 1989 větší skandál, který přitom s literaturou neměl nic společného.
Bylo to, jako když nadpozemšťan ukrytý v pařížském Olympu nebo se ztrácející v mlhách dalekého Islandu, kde hledal úplnou izolaci, sestoupil nedobrovolně mezi nás a my si ho mohli podle libosti osahat. Exkluzivní postavení Milana Kundery, zahalené skoro do mýtů a legend, bylo najednou svrženo a vyváleno v mediálním blátě. Byl to pohled, z kterého je ještě teď člověku trochu trapně. Česká společnost, tedy její část, jako by čekala na příležitost dát to Kunderovi ještě jednou spočítat, nyní ovšem už z jiného úhlu. Vzala na sebe roli mstitele za přečin, který, pokud se tedy odehrál, měl zcela konkrétní oběť, jíž jediné mohl Kundera něco dlužit. České společnosti nedlužil nic.
Připomněl světu, že v Čechách nesmrkáme do ubrusu
Budiž tu při příležitosti jeho pozoruhodného životního jubilea řečeno, že to naopak česká společnost dluží něco Kunderovi. Byl to totiž dlouhá léta on, kdo ji skvostným způsobem zastupoval v kulturním světě: byl reprezentantem české kultury, která se – i vlastním přičiněním - ocitla na periferii Evropy, možná někde za Evropou. On to byl, který svým slavným esejem Únos Evropy připomněl v polovině 80. let civilizovanému světu, do kterého jsme tehdy nepatřili, že kdysi ve střední Evropě kvetla skvělá kultura a Češi byli jejími zdatnými spolutvůrci a pěstiteli.
Milan Kundera
Díky Kunderovi se mohlo před pětadvaceti lety před trochu vzdělaným Západoevropanem nebo Američanem říci, že jste z Prahy, a on něco věděl o tom, že nejde jen o ruskou gubernii, kde se smrká do ubrusu a pije čaj přes cukr v zubech. Díky Kunderovi a několika jemu podobným se čeština neproměnila v hatmatilku a zachovala si schopnost vyjádřit myšlenky, které ji udržovaly vysoko nad úrovní našich tehdejších bídných poměrů. Za to mu patří dík.
Milan Kundera tedy nám nic nedluží, možná až na těch pár svých románů. Ale alespoň na ně můžeme být zvědaví.
