Gustáv Husák gratuluje inženýrům, že dokončili stavbu čtyřsetkilometrového tunelu z Čech až na Jadran. Publikum nadšeně tleská. Na peroně už se houfují první rekreanti, kteří se těší na pláž. Nastoupí do rychlovlaku, který je unáší kupředu, vstříc dobrodružství. Cesta se přeruší jen na pár minut, v Linci přistupují další turisti. A brzy už uslyší: konečná zastávka Jadran, vystupovat. Po dvou hodinách jsou konečně u cíle. Pasažéři se tlačí ze dveří, každý chce být co nejdřív ve vlnách. Co na tom, že v moři jsou zábrany, aby nemohli odplavat do nepřátelských vod. Co na tom, že se po poloostrově prohánějí prazvláštní zvířata. A možná jsou všude kolem kamery, které sledují každý pohyb. Hlavně že jsou u moře!
Unikátní technologie
Autorka fiktivního dokumentu Adéla Babanová přibližuje vznik svého snímku takto: „Před rokem jsem se od scenáristů Vojty Maška a Džiana Babana dozvěděla o projektu Adriaport. V šedesátých letech ho vymyslel inženýr ekonomie Karel Žlábek. Snil o tom, že všechny státy budou mít stejné podmínky pro podnikání. Napadlo ho, že by si Češi mohli prokopat tunel až na pobřeží Jugoslávie, kterým by se vozilo zboží. Na tehdejší dobu to byl hodně pokrokový návrh.
Dodnes odborníci tvrdí, že technologie tunelu byla unikátní. Zato ta představa, že se z vydolované hlíny vytvoří ostrov, to zní spíš jako sci-fi. Napadlomě, že ve filmu vytvořím bájný Adriaport tak, jak si ho asi Žlábek přál.“ Pokrokový inženýr potkal v sedmdesátých letech spřízněnou duši – inženýra Tvrzníka, ředitele stavebního podniku Pragoprojekt. Společně připravovali dokumentaci pro tunel i rychlovlak a jednali s pohlaváry o výstavbě.
Na stavbě by se podílely statisíce lidí
„Osmdesátiletý Žlábek věřil, že se jim jejich plán podaří uskutečnit. Měl sice podporu rakouského velvyslance, snad se i jednalo se zástupci Jugoslávie, ale byl to tak megalomanský projekt, že prostě neměl šanci. Na stavbě by musely pracovat statisíce lidí řadu let. Adriaport byl zamítnut, nikde jsem sice nenašla oficiální vyjádření někoho z vlády, ale prostě se uklidil do šuplíku,“ říká Babanová.
Tři měsíce pátrala po archivech a nahrávala rozhovory s pamětníky. Setkala se také s devadesátiletým Tvrzníkem, který byl nadšený, že se někdo zajímá o dávno zapomenutý nápad. Poskytl jí dokumentaci i dobové fotografie. Autorka je ve filmu zkombinovala s prvky animace. Divák si užívá pohled na komunistické papaláše v plavkách, jak labužnicky poskakují ve vlnách. O pár metrů dál se pasou dost zvláštní zvířata. Jsou skutečná, nebo ne?
„Chtěla jsem, aby ten ostrov působil napůl reálně, napůl nepřirozeně. Je tam pláž, jsou tam turisti, ale taky se tam občas objeví zvíře, které vypadá jak z jiné planety. Na ostrově jsem ,postavila‘ několik obřích staveb. Jsou to fotografie hotelů a paláců z bývalého SSSR, symbolizují moc a velikášství. A aby ta iluze letní dovolené byla dokonalá, sehnala jsem i jednu ,pamětnici‘. Říká na kameru: ,Na Adriaportu byla zvláštní atmosféra, ale i tak se nám tam nejvíc líbilo. Dodnes na něj rádi vzpomínáme.‘“
