Dá se vyjádřit, jaký měl Marquez význam pro světovou literaturu?
Především byl velký, mimořádný vypravěč. Rozhodně byl jednou z klíčových osobností, která ve 20. století oživila román jako žánr. A určitě byl jedním z těch, kteří přispěli k tomu, aby se latinskoamerická próza konstituovala jako velmi významná součást světové literatury. Vnesl do literatury imaginaci, nadsázku, mýtus, především schopnost velkého vypravěčství.
V čem je jeho největší kouzlo pro obyčejného čtenáře?
Právě v tom vypravěčství, ale k tomu bych ráda ještě dodala něco, o čem se moc nemluví. Gabriel Garcia Márquez začínal jako novinář a byl vynikající reportér. Na novinovém žánru založil svůj styl, který spočíval ve schopnosti vidět velký celek a současně přesně pozorovat data. A vyjádřit to minimem prostředků. V jeho knihách není jediné zbytečné slovo. Každé slovo je velice přesné a konkrétní. To je základ jeho skvělého stylu, který současně otvírá dveře představám, imaginaci, povídačkám...
ČTĚTE TAKÉ |
Kdo je jeho stylu nejpodobnější?
Márquez nepopíral svá východiska, samozřejmě četl Williama Faulknera, ale to není stejný autor. Samozřejmě v Latinské Americe byli autoři, u kterých se mluví o tak zvaném magickém realismu, ale nikdo vlastně přesně neví, co to je. Původní název byl zázračné skutečno. Skutečnost Latinské Ameriky, míněno hlavně karibské prostředí, je tak samo o sobě málo racionální, málo měřitelná, tak zázračná, skoro bychom mohli říci barokní, že autor, který ji líčí, může vypadat, že píše v nějakých nadsázkách, ale nepíše. Třeba když řeknete v Čechách "řeka", tak si maximálně představí Dunaj, ale Amazonka, to je něco úplně jiného... nebo řeka Magdalena, u které žil Garcia Márquez po dlouhou dobu. Ale zpět k vaší původní otázce - on měl spíš hodně napodobitelů, kteří přejímali vnějškové rysy jeho stylu, ale ne jeho podstatu.
Ještě k onomu "magickému realismu". Z toho, co říkáte, se zdá, že je to dnes spíš už jen taková nálepka...?
To ano, navíc opravdu literární teoretici s tímhle názvem nezacházejí rádi. Leckdy se nálepka magického realismu přiřkne každému autorovi, který pochází z Latinské Ameriky. A není to pravda, protože třeba argentinská literatura je úplně jiná než karibské vypravěčství Garcíi Márqueze. Ale Márquez nemá jen polohu bujného vyprávění. Právě proto, že byl výtečným novinářem, má také polohu velmi věcnou, bez fantaskna. příkladem toho je jeho vynikající novela Kronika ohlášené smrti, která je téměř jakousi reportáží o kolektivní vinně, o vraždě "kvůli cti", která se chystá, všichni o ní vědí a nikdo jí nezabrání.
Co říkáte na jeho politickou angažovanost?
Myslím, že to nemůžeme posuzovat měřítky Střední Evropy. Všichni spisovatelé jeho generace měli zato, že musejí účinkovat ve společenském dění. To byl mravní závazek. Podobně jako autoři v zemích bývalého Východního bloku, to byl závazek zase v jiných barvách... Můj osobní názor je, že jeho přátelství s Fidelem Castrem nejvíc vyplývá z toho, že oba jsou lidí z Karibiku. Prostě si rozuměli, měli podobnou povahu. Samozřejmě ty věci, které nám můžou leckdy připadat jako příliš levicové, tak odrážely určitou naléhavou sociální zkutečnost v Latinské Americe v určité době.
Kdy jste se setkala s Márquezovými texty poprvé?
Koncem 60. let vyšly některé jeho povídky u nás časopisecky, pak v roce 1971 Sto roků samoty, což byl obrovský objev. Překládala jsem druhou Márquezovu knihu, která u nás vyšla - povídky, které vyšly v Odeonu pod názvem V tomhle městečku se nekrade. Takže jím vlastně začala moje překladatelská dráha.
Kterou jeho knihu máte nejraději?
To je těžké. Není to jednostrunný autor. Mám hodně ráda Lásku za časů cholery, protože to je knížka neobyčejně laskavá. Literárně si velice cením Podzimu patriarchy, který ale v češtině klade ohromné překážky. Mám velmi ráda i Kroniku ohlášené smrti, to je výborný text.
