Lidovky.cz

Vstřícná předposranost je věčný problém, říká režisér Hřebejk

Kultura

  6:00
Na právě probíhajícím festivalu Finále Plzeň byl jako jeden z chystaných filmů představen i nový projekt režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského s názvem Učitelka. Příběh o manipulaci a strachu se odehrává v 80. letech na českém maloměstě. Víc o chystaném projektu prozradil Hřebejk v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Jan Hřebejk foto: ARCHIV MAFRA - Pavel Wellner

Učitelka je váš nový projekt, který se bude točit příští rok. Podle tiskové zprávy jde o příběh z 80. let, který se odehrává v příměstské základní škole, kde se všichni bojí jisté učitelky, která svou manipulací tyranizuje žáky i rodiče. Jak jste přišel na tohle téma?
Téma přišlo od Petra Jarchovského. Příběh Učitelky sebou Petr nosil spoustu let. I já jsem už od něj ten příběh slyšel. Teď dospěl k tomu, že napíše scénář, protože se mu zdál aktuální. I když na jednu stranu je to vlastně šíleně neaktuální. Takové Pupendo beze srandy. Konají se třídní schůzky, rodiče řeší problém, kdy jedna dívka nevydrží vydírání učitelky, která manipuluje rodiči přes děti. A teď se sleduje, do jaké míry si to rodiče chtějí nebo nechtějí připustit. Je to metafora o tom, jak funguje společnost, kde působí strach. A to už není satira jen na komunismus, to může být strach z čehokoliv – třeba z toho, že přijdete o práci. Je to i tom, čemu jsme v Pupendu říkali vstřícná předposranost. To je problém, který je podle mě věčný. Zároveň je v tom dobrý individuální příběh, který se nám zdál nadčasový, jako každý dobrý příběh, když se povede. Ale musí se to taky podařit zrealizovat.

Už jste přemýšlel o obsazení?
Zatím to ještě nemáme vymyšlené. Ze začátku jsme si říkali, že čím bude ta hlavní postava sympatičtější, tím to bude záludnější. Paní, která bude působit mile, a až pak rodičům dojde, že byla překročená určitá mez, že už jde o život... Ale víc nechci prozrazovat. Obsazení je vždycky ošidné, protože je to skládačka. Někdy se může stát, že obsazení zdánlivě menší role zahýbe i hlavním obsazením. Chtěl bych herce, kteří nejsou moc známí, ovšem herců z generace třicátníků až čtyřicátníků, kteří by byli vynikající herci, nikdo je moc neznal a zároveň měli čas, těch není moc. Znám herce z Ostravy, Hradce, Budějovic, Brna... Ale tam to naráží na problém, že často hrají i 26 představení v měsíci.  Takže není úplně jednoduché dostat je na natáčení.

Neuvažovali jste tedy o nikom konkrétním už od začátku?
Vlastně ano. Říkali jsme si, že to mohl hrát třeba Libuška Šafránková. Ale když jsem s ní o tom mluvil, ukázalo se, že paní Šafránková právě začíná točit seriál, ve kterém hrála učitelku, takže se to moc nehodilo. Každopádně jsme pak dospěli k názoru, že to chce někoho trochu jiného.

Jan Hřebejk s Petrem Jarchovským

Vaše spolupráce s Petrem Jarchovským trvá dlouho a pořád je funkční. Je to také filmové manželství. Jak to děláte, že to pořád funguje?
Ono to je a není manželství. Nemáme žádnou smlouvu. Máme trošku jiný typ životního rytmu, čímž nemyslím momentálně, ale spíš to, že Petr se relativně brzo ženil, má už dospělé děti, já mám malé děti... Oba jsme sice vystudovali scenáristiku, ale mě nikdy vlastně nebavilo psát. Petra ano. Mě to bavilo vymýšlet a realizovat, psaní pro mě bylo spíš utrpení. A myslím, že pro Petra by bylo utrpení, kdyby měl někde přesvědčovat dvacet lidí najednou, že to mají udělat jinak...

Takže se dobře doplňujete?
Snad každý vám potvrdí, že při spolupráci to jde ve filmu mnohem líp. Víte, filmování stojí šílené peníze. Nemůžete se vyhnout odpovědnosti, je to složité a cesta k cíli těžká. I když má člověk velké vnitřní sebevědomí, je dobré být ve dvou a navzájem se povzbuzovat. Mě na spolupráci s Jarchovským baví, že i po těch asi čtrnácti filmech, které jsem společně natočili, si pořád zachováváme určitou míru autorské spontánnosti. Impulsem je pro nás pořád příběh, postava, chuť něco vyprávět. Ne objednávka. Přitom pro scenáristu je to strašně nevděčné. Já jako režisér mám podepsanou smlouvu předem, někdy mám i zálohu, kdežto scenárista dostane první peníze většinou až když se začne točit. Je hrozně riskantní, říct si - a teď napíšu Učitelku. To není sranda, napsat 120 stránek, dokonce i blbých. Líbí se mi, že Petr není v křeči, nenechá si diktovat, prostě se rozhodne a je to.

Petr Jarchovský je i při natáčení?
Dost často. Když se mě někdo ptá, jestli improvizuju nebo měním scénář, tak sice říkám, že scénář je nejhorší možnost, když nás nic jiného nenapadne. Ale není to vlastně úplně pravda. Je fakt, že hodně improvizuju, měním věci, ale ve finále je to tak, jak jsme si to s Petrem napsali do scénáře. I když se to někdy může v průběhu realizace měnit. U Učitelky se to ještě vyvíjí a zatím je hlavním tématem ta zničující síla plíživého strachu, který ochromí společnost. To, co se tady stalo za komunistů. Přímému fyzickému nátlaku byla vystavená jen úzká skupina lidí. Ale ti ostatní byli jako ta veverka v bubnu, to už jelo samospádem, stačilo udělat poznámku a nádor strachu se rozjel sám. Což je zajímavé téma, pro mě zajímavější než přímý fyzický atak.

V čem je to zajímavější?
Tomu každý rozumí, když člověka mlátí, aby něco řekl. Ale když se někdo třeba jenom zeptá, kam chodí tvoje dítě do školy a jestli chce jít na vysokou nebo ne, a ty se kvůli tomu ponížíš, zlomíš svůj charakter - to je pro mě zajímavější. Čímž nebagatelizuju přímé zlo, to zas bylo téma Formanových Goyových přízraků, kdy je zajímalo, co člověk vydrží. A že mučení nevydrží nikdo. Člověk o sobě vlastně strašně málo ví. Jednou jsem si zlomil ruku, a když to přeoperovali, šíleně to bolelo, nezabírala ani nejsilnější analgetika. Volal jsem svému kamarádovi anesteziologovi a ptal se ho, co mám dělat, že je to nesnesitelná bolest. A on řekl: prostě máš nízký práh bolesti, ale to nemůžeš nijak ovlivnit. Takže každý to má trochu jinak a není to věc vůle.

Jan Hřebejk na MFF Karlovy Vary

Jak to souvisí s Učitelkou a jejím tématem?
Učitelka je o podobných dilematech. O tom, jestli z člověka může morální trosku udělat jen takový nepatrný tlak. Je to o tom, jak manipulace působí nenápadně, jako na tu žábu, kterou která se pomalu uvaří ve vodě, která je pořád teplejší a teplejší... Mimochodem, existuje podobný, o něco pozitivnější pokus s krysou. Když se hodí určitý druh krysy do vody, utopí se prakticky hned. Ale když jí po pár vteřinách dali dřívko, na kterém si mohla odpočinout, vydržela pak na hladině ještě asi dvě hodiny, nebo prostě výrazně delší dobu. Protože měla tu naději. Myslím, že Učitelka má silný příběh, ale neumím si představit, co napíšeme na plakát. A netuším, jeslti na to lidi budou chodit. To člověk dopředu neodhadne. Vzpomínám si, že když jsme dělali Pelíšky, bylo nám pak bylo řečeno, že jsme si to tak vypočetli, že to bylo na efekt. Přitom takový film tady před tím vůbec nebyl. A ještě před natáčením mi jeden ze dvou producentů, Pavel Borovan, řekl větu, kterou od té doby hrozně rád vyprávím – řekl: "hele, mě se to strašně líbí. Sice na to nikdo nebude chodit, ale musíme to udělat." Takže jak to dopadne s Učitelkou, to teprv uvidíme...

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.