Thomas C. Foster: Jak číst romány jako profesor
O čem všem musí autor rozhodnout, než začne psát román? A co vlastně dělá román románem? Na tyto a mnohé další otázky ve své knize Jak číst romány jako profesor odpovídá literární teoretik Thomas C. Foster. Zkoumá žánr románu a jeho specifika s velkou dávkou nadhledu a vtipu, čímž literární teorii proměňuje v zajímavé dobrodružství. Foster vypráví příběh románu od Cervantesova Dona Quijota přes romány Jane Austenové či Ernesta Hemingwaye až k dílům současných autorů. Tento přehled mu ale slouží jen jako prostředek pto to, aby čtenáře seznámil se základními autorskými postupy, jejichž znalost je obzvláště užitečná v dnešní době, kdy je zdůrazňován podíl čtenáře na utváření celkového významu díla. Fosterova kniha slibuje jako výsledek ještě intenzivnější zážitky z četby.
Čím jdu rychleji, tím jsem menší
Čím jdu rychleji, tím jsem menší
Tragikomický příběh o strachu ze smrti a strachu ze života napsala norská autorka Kjersti Annesdatter Skomsvoldová jako svou první knihu. Brzy po vydání následoval úspěch v podobně prestižní Ceny Tarjei Vesaase pro nejlepší prvotinu roku, a také zájem ze zahraničí – kniha byly přeložena do více než dvaceti jazyků. Po debutu následoval druhý román Monstermenneske (2012, Člověk monstrum) a sbírka básní Litt trist matematikk (2013, Trochu smutná matematika).
Hlavní hrdinkou románu je Mathea Martinsenová, která většinu svého života strávila zavřená ve svém bytě v Oslo a každý den začne tím, že si v novinách pročítá úmrtní oznámení. A představuje si, že mezi nimi brzy najde to svoje. Přemýšlí, jaký verš by si vybrala, a co by o sobě světu vlastně měla říct... Příběh Čím jdu rychleji, tím jsem menší je o samotě ve dvou i a samotě mezi lidmi, o statistické pravděpodobnosti, o čase a o tom, co člověk může dělat, když umí plést čelenky a vymýšlet skvělé rýmy, ale neví, jak otevírat sklenice s marmeládou, natož jak po sobě zanechat stopu...
Skomsvoldová svoji knihu osobně představí na veletrhu Svět knihy 16. 5. 2014.
Poslední píseň z Isfahánu
Poslední píseň z Isfahánu
Autorka detektivního románu Poslední píseň z Isfahánu Naïri Nahapétianová se narodila v roce 1970 v Íránu, ale po Islámské revoluci ze země odešla, dnes žije v Paříži. Podnikla po Íránu řadu reportážních cest jako novinářka .Její první román Qui a tué l’ayatollah Kanuni?(Kdo zabil ájatolláha Kánúního?, 2009) vyšel také ve Švédsku, Nizozemí, Španělsku a na Ukrajině.
Roxana, známá popová zpěvačka, musela kdysi z Íránu uprchnout, když po pádu Šáha zakázala Islámská republika ženám zpívat na veřejnosti. Po letech se však vrací do rodného města Isfahánu, aby tam potají uspořádala svůj poslední koncert. Její mrtvola je nalezena v opuštěném divadle, na místě činu leží hedvábné tulipány, symbol mučedníků revoluce. O čtyřiadvacet hodin později je zabita jiná isfahánská zpěvačka a vedle mrtvého těla se opět objeví kytice květů. Mona, liberální porodní asistentka a Roxanina přítelkyně z dětství, si začne klást otázky. Kdo mohl chtít tyto ženy umlčet? A nemohly by vraždy, které připomínají práci sériového vraha, být ve skutečnosti zástěrkou politických zločinů?
Fredrik Backman: Muž jménem Ove
Muž jménem Ove
Fredrik Backman je autorem román o lásce, pořádném nářadí a o tom, proč je důležité jezdit saabem... Hlavním hrdinou románu je devětapadesátiletý Ovemu. Na pozici předsedy družstva vlastníků byl sice vystřídán už před pár lety — což on sám považuje za převrat —, ale to mu rozhodně nebrání ve vykonávání funkce samozvaného strážce pořádku. Když se do protějšího domku přistěhují noví sousedé a místo pozdravu se jim jen tak mimochodem podaří nacouvat do Oveho poštovní schránky, spustí se kolotoč nečekaných událostí — začíná příběh o překvapivém přátelství, toulavé kočce a prastarém umění řídit. A o tom, jak se změní životy lidí, kteří se s Ovem setkají.
