Expedice českých filmařů do Chorvatska spolehlivě vyléčí přehnanou národní hrdost: uštěpačné komentáře místních, hovory s českými rekreanty i natočené bizarní výjevy vykreslují obrázek, který si nikdo nezatouží dát za rámeček. Koncentrace zachycené trapnosti je někdy až nesnesitelná, snímek je vtipný, i když někdy ke svým objektům možná příliš krutý. Nepochybně sděluje cosi o české (a také chorvatské nebo slovenské) povaze a stojí za to jej vidět.
Rozhovor s Filipem Remundou |
Přesto i tenhle dokument vyvolává otázku: nečekali jsme od značky Český žurnál přece jen ještě něco trochu jiného?
"Český žurnál je, stejně jako v loňském roce, cyklem pěti autorských dokumentárních filmů, které nepublicisticky reflektují vybrané události roku 2013," píše se na stránkách pořadu. "Filmoví dokumentaristé se v tomto osobitém konceptu chápou témat a událostí, které diváci vídají zpracovaná spíše od zpravodajců či reportérů. V rámci Českého žurnálu jsou ale kauzy a fenomény představeny skrze nepokrytě osobní pohled režisérů, polemicky, v překvapivých souvislostech a filmově vytříbeným jazykem."
Při vší úctě k dílčím kvalitám některých epizod tohle není zrovna výstižná charakteristika jejich celku. Opravdu byly "událostmi" roku 2013 chorvatské úsměšky vůči českým paštikám nebo možnost ubytovat se v podnájmu ve "vyloučené lokalitě"? Poznávacím znamením Českého žurnálu mělo být nasazení "dokumentární zásahové jednotky" na zdánlivě vyřešené nebo naopak rozpačitě odložené případy, které v uplynulém období hýbaly českou společností. Český žurnál se však od této své původní myšlenky, kterou ostatně vyjadřuje i jeho titulková grafika, ve druhé řadě výrazně odchýlil - s výjimkou své nejcennější letošní kapitoly, kterou byla důkladná studie Ivo Bystřičana Zločin pana Chytila o malé rybě chycené v děravé síti kauzy Opencard. Odrazit od aktuálního dění na Ostravsku se pokusil ještě snímek Já, horník, výsledkem však byl nejbezradněji působící počin z celé série.
Naddimenzovaný bulvár
Ztracenou akčnost se tvůrci pokusili nahradit nadčasovými sondami do české povahy. To se relativně nejlépe podařilo v dnes uváděném Obnaženém národě (byť jsou relaxující Češi asi tak obtížná kořist jako tulení mláďata). Snaha o poctivou výpověď byla znát ve snímku Gadžo, jehož autor Tomáš Kratochvíl se nechal ubytovat v domě vlastněném romskými manželi. Z dokumentu ovšem vyplynula především informace, že se slušnými, přemýšlivými a pohostinnými lidmi není problém příjemně vyjít, což není nic zase tak objevného. Asi je dobré připomínat, že takoví lidé se najdou i v místech, kde to třeba ostatní nepředpokládají. Na druhé straně sdělení "podívejte, našel jsem slušné Romy" je velmi naivní fází boje proti rasismu, a možná je dokonce spíše jeho bezděčným vyjádřením.
Rozhovor s Vítem Klusákem |
Největší odezvu (včetně masivní dělostřelecké přípravy ještě před uvedením) bezpochyby zaznamenal snímek Víta Klusáka Dělníci bulváru. I ten přinesl zajímavé a autentické momenty: třeba nábor adeptů bulvárního žurnalismu se musel divákům vrýt nadlouho do paměti. To, nač se tento dokument soustředil nejvíc, a nač potom odpovídaly také reakce na něj, byla velmi naddimenzovaná osobní prezentace bulvárního novináře Pavla Novotného, který na nevábném obraze sebe sama staví svou kariéru - a Český žurnál mu v tom velmi účinně umožnil pokračovat. Paradoxem je, že tomuto dokumentu mohla zdánlivě dodat na aktuálnosti smrt české vrcholné celebrity Ivety Bartošové, k níž došlo pár týdnů po odvysílání pořadu. I kdyby však byla pravda, že tvůrci geniálně vytušili blížící se orgie hyenismu českého bulváru a v pravý čas se jej vydali zkoumat, stejně pořád platí také to, že tento průzkum sklouzl z velké části po povrchu tlustě namazaném žvásty svého protagonisty.
Bude dobře, pokud bude Český žurnál dál pokračovat - a ještě lépe, pokud se vrátí ke svým původním cílům. Nebo alespoň pokud dokumentární zásahová jednotka zmenší rozptyl okolo středu terče.
