V salonku hotelu Thermal určeném k rozhovoru čeká s úsměvem, ale také s poněkud překvapivým doplňkem. Na oko si tiskne vylouhovaný sáček s čajem. "Sorry, měla jsem malou nehodu s okem," komentuje to bez dalšího a nebylo by zřejmě taktní se jí vyptávat na podrobnosti. Snad by ani nebylo nutné to zmiňovat, kdyby tu nebyla kuriózní podoba s tím, co se přihodí hlavní hrdince jejího filmu. Sama na to upozorňuje. "Tohle není od včely," usmívá se. Její film je totiž o včelách, mimo jiné.
Především však o včelaři Wolfgangovi, Němci usazeném v Umbrii a otci čtyř dcer, který se zarputile snaží dokázat, že je možné zůstat u tradičního venkovského způsobu života. Nejstarší z dětí Gelsomina mu dělá v mnohém radost – je učenlivá, schopná, nebojácná, klidně by už mohla otcovu živnost převzít. Jen je čím dál méně jisté, že o to bude stát. V mnoha momentech je Gelsomina vlastně faktickou hlavou rodiny, i když vedle otce v ní žijí ještě dvě dospělé ženy. Z otcových kolísavých úspěchů již poněkud unavená matka a také trochu záhadná žena jménem Coco, o níž dlouho nevíme, co si máme myslet. Tak zvláštní konstelace vzbuzuje u mnohých téměř jistotu, že musí jít o odpozorovanou skutečnost, nikoli o autorskou fantazii. Zvlášť když se Alicin otec jmenuje Reinhard a živil se v Umbrii jako včelař.
Alice Rohrwacher (* 1981)Studovala literaturu a filozofii na univerzitě v Turíně. Její filmařská kariéra se datuje od roku 2004, podílela se především na dokumentárních projektech. Její první hraný film Corpo celeste natočený podle vlastního scénáře byl v roce 2011 vybrán do sekce Quinzaine des realisateurs v Cannes. Tamtéž letos uspěl její druhý autorský film Zázraky, který získal Velkou cenu poroty, druhé nejvýznamnější ocenění po Zlaté palmě. Její sestra je jedna z nejúspěšnějších italských hereček mladé generace Alba Rohrwacher.  Italská režisérka Alice Rohrwacher. |
LN: První otázka proto musí znít: Kolik má film společného s vaším vlastním dětstvím?
Ne zase tak moc. Strašně ráda bych vám řekla, že je to autobiografický příběh, protože se to tak všude píše a já s tím nic neudělám, ale ve skutečnosti to tak zkrátka není. A jsem v dost zvláštní situaci, protože i když to pořád popírám a opravdu nemám důvod lhát, lidé mi nevěří a pořád mě podezřívají, že je to o mně a mé rodině. Je tam práce mého otce, ale není tam můj otec. Samozřejmě ta věc, že rodina ve filmu je národnostně smíšená – takových rodin je v mém regionu mnoho a s mnoha se známe, v řadě z nich se tak jako ve filmu mluví více jazyky. Vnaší ne, my jsme italskojazyčná rodina.
LN: Měla jste tedy jinou inspiraci, třeba v literatuře?
Jednou z největších inspirací pro mě byla dětská obrázková kniha Roberta Innocenteho, jmenuje se La casa del tempo, Dům času. Na každé stránce je stále tatáž stará usedlost v Toskánsku, ale jak jde čas, mění se její obyvatelé i účel. Takhle je tam zachycena historie celého 20. století. Vidíte, jak lidé přicházejí a žijí tam, děti vyrostou, pak je válka, na venkov přicházejí uprchlíci, v šedesátých letech se tam usadí hippies, pak si dům koupí Američan... Z téhle knihy pochopíte, že i velká dramata jsou jen jednou stránkou v čemsi, co tu bylo předtím a co tu zůstane do budoucna. Vždycky existuje jedna stránka předtím a jedna potom. Proto také začínám film noční scénou, kdy skupinka lovců narazí na už opuštěný dům a diví se, že tu je, přestože tu stál odjakživa. Jde mi o to, že i můj filmový příběh je jen jedna stránka v historii toho místa.
LN: Název filmu odkazuje k televizní farmářské reality show Zázraky venkova, která Gelsominu uhrane jako šance osvobodit rodinu z věčného balancování nad propastí. Ta show je obskurní, odehrává se v kulisách jakési etruské svatyně, účastníci se stylizují do nositelů prastarých tradic, vše je ale pouťově přehnané. Inspiroval vás konkrétní pořad?
To ne, i když podobných věcí je v italské televizi samozřejmě spousta. Ale je to taková naše vlastní hra na televizní zábavu. Záměrně je co nejjednodušší, je to něco, co jsme si nazvali "prehistorická televize". Technologická doba kamenná.
Italská režisréka Alice Rohrwacher na karlovarském festivalu.
LN: Dospívající Gelsomina je otrávená z neustálého humbuku kolem Etrusků, na které by měli být obyvatelé jejich někdejšího území pyšní. Opravdu to tak tamní obyvatelé cítí?
Nejde o Etrusky samotné, ale právě o ten humbuk okolo. O to, jak si je každý přivlastňuje a vydělává na nich, láká na ně turisty. A jak víme, kde jsou turisté, tam nastává konec světa.
LN: Bylo složité získat pro roli moderátorky oné televizní show hvězdu, jako je Monica Bellucci?
Vůbec ne. Přečetla si scénář, líbil se jí a roli přijala...
LN: Další výraznou hereckou osobností ve filmu je vaše sestra Alba Rohrwacher. Jaké to bylo ji režírovat?
Skvělé...
LN: Hraje matku čtyř dcer, její role je ale hodně zvláštní. Jako by v příběhu zároveň byla i nebyla, občas má docela silnou scénu, pak ale zase nadlouho zmizí. Byl to záměr, udělat tuhle postavu tak unikavou?
Musela jsem si vybrat postavu, z jejíhož pohledu se bude příběh odehrávat. To je Gelsomina. A největším Gelsomininým problémem je její otec, proto je pozornost soustředěna na něj. A proto se tam matka objevuje jen zdánlivě okrajově. Mám jednu oblíbenou scénu, v níž je matka přítomná, ale nevidíme ji. Gelsomina si prohlíží opuchlé oko a matku slyšíme, jak vaří a mluví o patro níže s mladšími dětmi. To myslím vypovídá něco o tom, co to znamená být matkou. Vždycky máte v jednom patře dceru s nějakým včelím problémem a v druhém musíte vařit a starat se o zbytek rodiny.
LN: Když jsme u těch zvláštních postav, proč pro vás bylo důležité přidat do rodiny Coco, trochu neuroticky působící mladou ženu, která zřejmě kdysi žila s Wolfgangem, ale nic konkrétního se o tom nedozvíme?
Právě kvůli tomu, o čem jsem už mluvila – poukazuje na to, že tu není jen přítomnost, ale také nějaká minulost. Ona je součástí minulosti té rodiny a nedokáže ji opustit a vybudovat si nový život. Bylo pro mě velmi důležité zachovat tu její záhadnost. Ona tam prostě je. Když se na ten film díváme, jsem jako ona, jsme tam a nemůžeme vysvětlit proč.
LN: Ve filmu je dost scén se včelami, někdy to vypadá pěkně dramaticky, třeba takové chytání uletnuvšího roje. A nezdá se, že by šlo o nějaké triky. Nebylo to nebezpečné?
Všechno je nebezpečné... Ale nebezpečné věci lidi posilují. Ne, vážně, tohle bylo nebezpečné hlavně kvůli právním předpisům. Je totiž zakázané používat při natáčení hraných filmů včely, protože jsou divoké, nejdou ochočit. A nelze je zahrnout do pojistných smluv. Takže o nich můžete natáčet jen dokumenty. Museli jsme tudíž scény se včelami natočit až nakonec, zvlášť a v režimu dokumentárního snímku, všechny během jednoho dne.
Gelsomina a její trik s včelou.
LN: Gelsomina dokáže věc, která právem konsternuje moderátorku televizní show i všechny okolo: obřadně otevře pusu a z ní vyleze živá včela; je v tom cosi impozantního a zároveň dojemně naivního. Vy jste někdy někoho viděla něco takového dělat?
Ne. Ale když mě to napadlo, sama jsem to vyzkoušela, a když jsem zjistila, že to jde, požádala jsem představitelku Gelsominy Marii Lungu, aby to udělala. A použili jsme trubce, ten nebodá.
LN: Jak se vám žije s Velkou cenou z Cannes? Změnila vám život?
Nezměnila. Lidi se nemění.
LN: Ale v profesionálním životě to nejspíš přece jen něco ovlivní?
No asi mě teď lidi berou víc vážně, budu dostávat víc nabídek... Na druhé straně jsem ale vždycky nacházela dost lidí, kteří mě vážně brali. Teď možná bude leccos jednodušší. Ale nevím, ještě je to příliš čerstvé.
Rozhovor vyšel v Lidových novinách 10. 7. 2014
