Zejtra napořád: film s nulovou karmou

Snímek neurčitého žánru, opatřený ležérním názvem Zejtra napořád, právě vstupuje do českých kin – a s jeho "karmou" je to dost nejisté. Přístup, který Havlíka vynesl mezi české blogerské hvězdy, totiž na ploše celovečerního filmu nefunguje.

Elán, s jakým dal Havlík dohromady i své čtyři knihy kombinující blogerské texty a zážitky z cest, totiž místo celistvé výpovědi generuje dort, za který by se nemuseli stydět ani gastronomičtí experti pejsek a kočička. Na tiskové konferenci na MFF Karlovy Vary, kde si film odbyl slavnostní premiéru, novopečený filmař prohlásil, že si je vědom chyb svého díla. Tím celkem chytře utnul diskusi dřív, než mohla vůbec začít.

Přehlídka chaoticky investované energie

Bez dohadů o tom, co by jak mělo být (a není), se samozřejmě obejdou diváci i filmoví recenzenti. Soustřeďme se však na to, jaký film Zejtra napořád JE. Ve filmu, za který se postavila renomovaná distribuční a produkční společnost Falcon, jde především o přehlídku chaoticky investované energie. Podobně jako řada jiných nových filmařů, i Havlík se projevuje jako talentovaný režisérský profesionál, který umí obstojně vyprávět: dokáže natočit automobilovou honičku i rozhovor dvou lidí u baru, aniž by vypadaly stejně. Načasování i herecká akce nepůsobí trapně. A není pro něj problém dát dohromady a zvládnout zajímavou hereckou sestavu i zdatný filmařský štáb.

Pavel Batěk a Filip Blažek ve filmu Zejtra napořád.

Ve filmu se tak sešli hlavní představitelé – zajímavý Pavel Batěk a půvabná Vica Kerekesová – s tak zkušenými hereckými matadory, jako jsou Filip Blažek, Klára Issová či Jan Přeučil. Kameraman Václav Tlapák úspěšně debutuje v prostoru domácího celovečerního projektu – a přínosem filmu je i hudební skladatel Ondřej Konvička, kterého Havlík našel na facebooku. Problém Zejtra napořád je ovšem v tom, že nápady nadržený Havlík nedokázal jim – ani sám sobě coby režisérovi – poskytnout důvěryhodné scenáristické zázemí.

Príma debil v akci

Rudolf Havlík zjevně mnoho energie investoval do postavy hlavního hrdiny – muže po třicítce Petra Krause (Batěk), který má splňovat sen mnoha lidí o svobodném, ničím nespoutaném životě. Protagonista filmu prý sice není autobiografickou postavou, stejně jako kdysi Havlík však obchoduje s textilem (a vlastně s čímkoli) v jihovýchodní Asii. Výsledkem posledního hrdinova kšeftu jsou špatně vyrobená čínská trička s nápisem Adadas, za která utratil tři miliony jistého českého mafiána (Jiří Lábus). Zásilka právě dorazila z Hongkongu do Prahy a Petr musí rychle najít způsob, jak uniknout mafiánově pomstě. Což zřejmě není v jeho existenci sycené adrenalinem nic výjimečného. Pobyt v domovině využije hrdina k pařbě s nejlepším kamarádem Pavlem (Blažek) i k setkáním snejlepší kamarádkou z dětství, energickou Terezou (Kerekesová). Obětavý Pavel je zvyklý – třeba o půlnoci a z druhého konce republiky – Petra zachraňovat z nejrůznějších malérů. Tereza kamaráda miluje a čeká, až mu to v rámci jeho promiskuitního sladkého života dojde. Loajalita obou postav je divná, protože Kraus je i v rámci pokřiveného českého filmového prostoru nebývale odpornou postavou. V mnohém připomíná protagonistu Czech Made Mana, ovšem zcela zbaveného autorovy reflexe.

Tenhle morální ubožák se žene svým životem jako Matějskou poutí. Neví, co chce, neváží si toho, co má, a nijak se nesnaží dosáhnout svého snu (který neumí definovat). Místo tvrdě spravedlivé odplaty osudu (kterou by si zasloužil v rámci kteréhokoli z žánrů, s nimiž autor filmu koketuje) ho ovšem čeká happy end.

Rudolf Havlík využil svatého práva každého autora dělat si se svou postavou to, co chce – rozhodně však nevytvořil silný mužský charakter, který mu v českém filmu tolik chybí. Protagonista Zejtra napořád je představený jako někdo, kdo dokáže riskovat, prohrávat i vítězit, umí peníze vydělat a přijít o ně a sbalí každou ženu, které se mu zachce. Nic z toho ovšem nemá oporu v chování a myšlení postavy v daném příběhu. Ten proto není napínavý ani vtipný. Konvičkova hudba až příliš často jásavě burácí ve scéně, která je naprosto, elegantně prázdná.

Korunu všemu nasazují "filozofické" a "poetické" bonmoty o životě, kterými hrdina prokládá své nanicovaté eskapády. Autor filmu se diváky marně pokouší přesvědčit o duchovní hloubce, kterou touží vidět za atraktivní, pozérskou fasádou svého hrdiny.

Možná na ten film budou chodit diváci. Možná zatouží žít jako Petr Batěk. Možná se nechají přesvědčit, že je něco v téhle podívané opravdové. Pámbu to přej Rudolfu Havlíkovi i jeho producentům. Karma tohoto filmu (jakákoli) se pro mne ovšem propadá hluboko pod nulu.