Erik Clapton na nové desce vzdává hold JJ Caleovi, autorovi Cocainu

Dva muzikanti z opačných stran velké louže Eric Clapton a JJ Cale si vzájemně dost pomohli. Caleovy písně nasměrovaly Claptonovu sólovou dráhu. Clapton zase uchránil Calea před chudobou. Když loni v červenci JJ Cale ve věku sedmdesáti čtyř let náhle zemřel na srdeční selhání, Eric Clapton upřímně želel ztráty přítele. Na své puntičkářské poměry překvapivě rychle připravil albovou poctu The Breeze.

"Mým záměrem bylo upozornit na to, co JJ Cale vykonal. Já se vždy cítil spíše jako posel. Kdykoliv se moje hudba dostávala k lidem, chtěl jsem, aby všichni znali její zdroj," vysvětluje Clapton skromně v tiskové zprávě, proč se rozhodl natočit desku Caleových coververzí. Pokud má pocit, že se na tvorbu zesnulého amerického písničkáře až příliš rychle zapomíná, asi se úplně nemýlí. Věrní příznivci odkaz JJ Calea hned tak nezapřou, ale "velký" šoubyznys nemá moc dobrou paměť.

Eric Clapton, objevitel v kritické chvíli

Nebýt Erika Claptona, zřejmě bychom dnes o JJ Caleovi vůbec nevěděli. Po několika neúspěšných singlech chtěl pověsit kytaru na hřebík. Clapton doslova v kritické chvíli, jako jeden z prvních, rozpoznal kvalitu Caleových skladeb. Na svoji eponymní sólovou prvotinu z roku 1970 natočil Caleovu zapomenutou píseň After Midnight. Stal se z ní hit.

Eric Clapton & Friends: The Breeze, An Appreciation Of JJ Cale.

"Dokud Eric nenatočil After Midnight, byl jsem docela sprostě chudej. Nevydělal jsem si ani na pořádný jídlo, a přitom už jsem nebyl žádnej mladík, ale třicátník. Byl jsem šťastnej, že mi konečně přišly nějaký peníze," vzpomínal JJ Cale v rozhovoru pro časopis Mojo, jak mu tantiémy od britské hvězdy umožnily pokračovat v muzikantské kariéře. Ani potom se z něj nestala celebrita vydávající kasaštyky, ale získal okruh věrných příznivců. Výdělky bohatě stačily, aby se svéráz JJ mohl potulovat s obytným přívěsem po Státech a na přenosné zařízení natáčet nové písně.

Z Caleova zpěvníku pochází i další velký Claptonův hit Cocaine (1977). A nejen to. Anglický kytarista se počátkem 70. let, po rozpadu superskupin Cream a Blind Faith, začal mimo jiné pod Caleovým vlivem obracet k pestřejšímu soundu s prvky country.

Na desce The Breeze ovšem Clapton neopakuje Caleovy písně, které už dříve natočil. Nenajdete tu ani Cocaine, ani After Midnight či I’ll Make Love To You Anytime. Ani žádnou ze skladeb z mnohem pozdějšího, cenou Grammy ověnčeného společného alba s Calem The Road To Escondido (2006). Naštěstí. Ve srovnání s klasickými nahrávkami by měly nové verze nepřekonatelný handicap, navíc by pak Claptonovi leckdo mohl vytknout pustou recyklaci. I tak zbyl pro novou nahrávku dostatek evergreenů včetně Sensitive Kind, který v minulosti proslavil třeba Santana, nebo Call Me The Breeze, známý z podání Johnnyho Cashe nebo jižanských rockerů Lynyrd Skynyrd.

Hosté se výrazně postarali o rozruch

Claptonovým nahrávkám z poslední doby bývá právem vyčítána přílišná uhlazenost, hraničící až se sterilitou. Ve srovnání s poněkud unylou loňskou deskou Old Sock naštěstí The Breeze přece jen nabrala brízu do plachet. Nelze snižovat zásluhy protagonisty, kterého vybudily do formy emoce prožívané po Caleově smrti, ovšem s "foukáním" výrazně pomohli hlavně hosté. Vskutku caleovskou zdánlivou ledabylost dodal písním Rock And Roll Records či I Got The Same Old Blues hrubší hlas Toma Pettyho. Naopak Someday zní v podání Marka Knopflera, jako by ji někdejší šéf Dire Straits napsal sám. Právě tím, jak mu píseň sedla, jak ji dokázal adoptovat, potvrzuje její nadčasovost.

Totéž platí pro uchopení písní countryovým vypravěčem Williem Nelsonem. Energii nahrávky logicky zvedá i příliv mladší krve Johna Mayera, který se mezi legendami pohybuje s přirozeným sebevědomím. Důležití jsou přitom i méně nápadní, ale mimořádně zajímaví hudebníci. Třeba studiový kytarista Reggie Young, který občas hrával s JJ Calem, ale také s Elvisem Presleym, Jerrym Lee Lewisem nebo Johnnym Cashem. Daly by se hledat hnidy, srovnávat s originálem. Převládá však pocit uznání, že Claptonova pocta vyznívá přesvědčivě. Mnohem autentičtěji vzhledem k předloze, než když Eric albem Me & Mr. Johnson (2004) upozorňoval, za co všechno vděčí legendárnímu bluesmanovi Robertovi Johnsonovi.

Pokud deska The Breeze vyhecuje byť jen pár dosud "nezasažených" posluchačů, aby vyhledali původní nahrávky JJ Calea, splnila svůj účel.