Ohniskem instalace je velkoformátové video, které autor natočil s mladými Romy z Lysé nad Labem. Děj je prostý: děti se řadí k focení na lavičky v tělocvičně. Dospělý hlas začne vyvolávat jejich jména. V ten moment si každé oslovené dítě jako na povel přetáhne přes hlavu sáček, a ten si nakonec pod krkem uváže. Asociace vedoucí od pytlů na odpadky až k exterminaci obětí Holokaustu jsou nasnadě.
I´m Gypsy, and you?
Vědomí osudové předurčenosti dotvrzuje série namalovaných portrétů účastníků projektu, pod nimiž je vždy stejný nápis: I´m Gypsy, and you? Pešta je nainstaloval na stolky připomínající školní lavice do stísněné komůrky v horním patře. "O Romech jsme si zvykli přemýšlet, jako by se nás jejich osudy netýkaly. Ale když si představíme, že bychom se narodili v jejich kůži, možná bychom se chovali stejně jako oni – tedy "problematicky". Možná je to z pudu sebezáchovy, možná ze strachu, možná z rezignace. Ale ani jeden z těchto faktorů není kompatibilní se slovem naděje," vysvětluje své pohnutky k sociálně angažovanému uměleckému projektu autor.
Maska jako leitmotiv
Dalším, neméně působivým prvkem výstavy jsou latexové masky lidských tváří nasypané ve žlabech pod okny jako těla v hromadných hrobech. Maska je ostatně leitmotivem Peštovy tvorby již dlouho.
Daniel Pešta: I was born in your bed
"Není to jen symbol přetvářky, ale i naší neschopnosti vnímat skutečnou osobnost. Už samotné sejmutí masky je zajímavý proces. Dojde vám, že tvář je opravdu jenom pokrývka, která může být klamná," říká Daniel Pešta ke svému videoartu Sedm smrtelných hříchů. Mužská postava se v něm den co den vrací do vybydleného "domova", snímá si z obličeje latexovou masku a kartáčkem ji v lavóru drhne tak, aby byla připravena k dalšímu použití. Skutečnou podobu aktéra nikdy neuvidíme – ostatně, není jasné, jestli vlastní tvář už dávno neztratil.
Daniel Pešta: I Was Born In Your Bed / Narodil jsem se ve tvé posteli20. červenec - 5. září 2014 |
Jedním z nejsilnějších momentů výstavy je několikaminutový videoart s názvem The Bride – Nevěsta. Kamera prochází nekonečným jabloňovým sadem, který je v plném květu jako šaty nevěsty. Zpěv ptáků narušuje stále sílící, neartikulovaný šepot, do kterého se mísí dětský pláč a další, ne zcela identifikovatelné zvuky, které houstnou a sílí až k úmornosti. Můžeme se jen domnívat, jestli to, co slyšíme, je zhuštěný záznam čehosi děsivého, naléhavé, neoslyšené naděje, zrychlená stopa jednoho lidského života, nebo "jen" o nakumulované zvuky každodennosti – nesnesitelné lehkosti bytí.
