Sci-fi Dárce je neškodná vyprávěnka pro mládež

Podobných příběhů, jako je Dárce, existuje spousta: obracejí se na teenagery a nabízejí jim ke ztotožnění zvědavé a šikovné rebelské hrdiny, kteří dovedou spasit svět. Tak tomu bylo v Městě Ember (2008) inspirovaném knížkou Jeanne Duprauové, v Hunger Games natáčených od roku 2012 podle románů Suzanne Collinsové či v Divergenci realizované nedávno podle knížky Veroniky Rothové.

Brenton Thwaites ve filmu Dárce.

Schéma příběhu je stále totéž: svět se vinou "dospělých" – předchozích generací i rodičů – ocitl v neutěšeném stavu. Náprava se odvíjí od odmítnutí starého a vyčpělého pohledu na realitu, vzpoury proti nefunkčnímu uspořádání a jeho nahrazení novým modelem. To vše mohou provést hrdinové, kteří se ocitli na prahu dospělosti. Výsledný nový svět pak funguje hlavně proto, že jsou mladí, dobře vypadají, zajímavě se oblékají a vyznávají takové "překvapivé" hodnoty, jako je přátelství a láska.

Tak je tomu i v případě adaptace ceněného románu Lois Lowryové Dárce. V češtině vyšel loni, deset let po svém vydání v domovských Spojených státech, a v kategorii knih pro mládež se dočkal řady ocenění. Od roku 1993 k němu autorka přičinila další tři knihy odehrávající se ve stejném světě relativně blízké budoucnosti. Protože Noyceův film měl u amerických diváků úspěch, můžeme se už začít těšit na pokračování.

Ať žije symbolický kojenec

Klíčovou scénou podobných příběhů bývá okamžik, kdy jsou hrdinové slavnostně uvedeni do společenství. Roli Moudrého klobouku, který rozděloval hrdiny Harryho Pottera do kouzelnických kolejí, hraje v Dárci rada starších. Ta v totalitním světě budoucnosti ovládá společnost, jejíž uspořádání navenek odpovídá pravidlům klasické Utopie. Po globální katastrofě se lidstvo zdá být moudřejší: v uzavřené komunitě neexistují nemoci, války a zločiny – ani strach a bolest. Geneticky pečlivě ošetření jedinci neznají soukromí a přísný dril jim pomáhá udržet každodenní silná medikace. Jejím důsledkem je mimo jiné fakt, že lidé vidí svůj svět jen černobíle.

Jeff Bridges a Brenton Thwaites.

Hrdinou vyprávění je Jonas, který má schopnost občas využívat v oku nejen tyčinky, ale též čípky a zahlédnout barvy. I v jiných směrech není tak standardní, jak by si přál pár (Katie Holmesová, Alexander Skarsgard), ke kterému byl přidělen jako syn. Jonasovi je po skončení školní docházky přidělen post příjemce paměti.

Ve společenství totiž žádná minulost neexistuje, rada starších však občas potřebuje konzultovat své kroky se vzpomínkami a zkušenostmi předchozích generací. Prostřednictvím dosavadního strážce (Jeff Bridges) se Jonas začne seznamovat s minulostí lidstva – a chápat, jak problematická je existence společenství. Nenechá si to pro sebe a seznámí se svými poznatky i své kamarády – novopečeného letce Ashe a ošetřovatelku dětí Fionu.

Trojice pochopí, že za obzorem zahaleným věčnými mraky existuje svět, který je docela jiný než ten jejich. Budoucnost společenství se pro Jonase i diváka filmu symbolicky smrskne do podoby kojence, kterého je třeba zachránit před likvidací...

Prostý děj s přehledným poselstvím nezachraňují ani herecké výkony Bridgese či Meryl Streepové v roličce padoušské šéfky společenství, ani inteligence či rafinovanost scenáristů. Proměna černobílého světa v barevný není zase tak zábavná, aby udržela pozornost náročnějšího diváka. A čtyřiašedesátiletý Phillip Noyce je solidním režisérským řemeslníkem, který neumí překvapit. Hlavním problémem Dárce je tak neživotnost a schematičnost. Noyceho cizelovaně vyumělkovaný svět nepůsobí přesvědčivě, nehraje si s detaily, nedýchá – prostě nežije. A divákovi možná přijde na mysl, že by i tohle chtělo nějakou mladistvou rebelii.