Tomáš Klus: Jazyk Kryštof kempů se mi nelíbí, nepřijde mi to upřímné a fér

Lidovky.cz: V pozvánce na festival Mezi ploty zdůvodňujete svoji účast tím, že se o vás v kuloárech říká, že jste se „totálně zbláznil“. Opravdu máte pocit, že vás někteří lidé vnímají jako blázna?
Už se ani nesnažím mít pocity z toho, co si někdo myslí. Protože každý si něco myslí… A v momentě, kdy na to člověk soustředí svoji pozornost, nezbývá čas na skutečně důležité věci.  

Lidovky.cz: Na základě něčeho jste přece tu větu pronést musel...?
Víte co, ještě nikdo mi neřekl do očí, že jsem se zbláznil. A když jo, tak ve smyslu, že ten druhý je úplně stejný blázen jako já. Nikdo za mnou nepřišel s větou „Vy jste se zbláznil, Klusi,“ a řekl mi důvod, proč si to myslí. To my obecně moc neděláme - hodně věcí si myslíme tak, aby daný člověk moc nevěděl, že si je myslíme.

Tomáš Klus

Lidovky.cz: Sám se prezentujete tím, že jste v poslední době prošel životní proměnou.
Takhle jsem prezentovaný spíš ostatními, jejich “myšlením si”, hodně to souvisí s tím, že jsem natočil desku a dal jí jméno Proměnamě.

Lidovky.cz: Vy byste to nazval jak?

Že jsem vkročil do nové etapy své životní cesty. Nemám potřebu pojmenovávat to jako určité konkrétní období svého života. Je to součást jednoho příběhu, který žiji a který jsem já. Člověk je stejně jako vesmír neustále v pohybu a neustále se mění. Změna není nic špatného, naopak je to jediné, co je v našich životech trvalé. 

Lidovky.cz: Co se ve vás tedy změnilo? Jak se liší současný Tomáš Klus od Tomáše Kluse před třemi lety?
To, co se změnilo, je způsob vnímání. Zvolnil jsem. Ne, že bych teď dělal méně věcí než dřív, ale víc si vybírám, v čem se angažuji. Ať už jde o osobní nebo pracovní život. Více si vychutnávám každé setkání s lidmi, snažím se, aby v každém vztahu docházelo méně k boji, a více k rovnováze. Začal jsem v lidech vidět zrcadla sebe sama, a nemyslím to sebestředně. Každý člověk, který přijde do mého života, mi může říct něco o mně samotném, stejně tak já mohu posloužit coby odraz jemu. Snažím se být aktivním pozorovatelem svého života, dávám větší prostor tomu, co je okolo mě, protože jsem díky tomu více v sobě. 

Lidovky.cz: Kdy k tomuto obratu ve způsobu vnímání života došlo?
Bylo to s příchodem mé ženy do mého života. Řekla mi, že je potřeba být pravdivý a začít tyto věci řešit. 

Lidovky.cz: Přispělo tomu i prostředí českého šoubyznysu, ve kterém se pohybujete?
Tenhle humbuk, který se kolem mě strhl, byl pro mě dar. Jinak bych k té změně nedošel, neuvědomil bych si ji. Potřeboval jsem to prožít přesně takto, potřeboval jsem prožít slávu, která neexistuje. Odmalička jsem měl tendence být ve všem nejlepší a nevěděl jsem proč. Až když jsem došel do fáze, kdy mi i ostatní lidé začali říkat, že jsem nejlepší, uvědomil jsem si, že o tom pocitu rádoby slávy musím vědět jenom já sám, jinak nebudu nikdy šťastný. Jediné, co totiž chci, a co chce každý člověk na světě, je štěstí. 

Lidovky.cz: Dosáhnout stavu permanentního štěstí zní skoro jako úplná fikce. Navíc se říká, že šťastné chvíle si uvědomíme, až když skončí. Jak si ty šťastné chvíle podle vás můžeme v životě nastolit?
Univerzální recept na štěstí neexistuje. Schovává se v každém z nás, v individuálních životních cestách. Měli bychom si uvědomit, že to, co se nám děje, se děje z toho důvodu, abychom se dozvídali něco o sobě, a že přitom vůbec nezáleží na našem okolí. To je to štěstí. Šťastní budeme, jenom když přijmeme zodpovědnost za to, že jsme hlavním hrdinou příběhu, který si píšeme. A když tu naši realitu budeme tvořit i ve prospěch celku, budeme naprosto v pohodě. 

Lidovky.cz: Jak vás tak poslouchám, nechtěl byste jednou napsat knihu?
Moc bych si to přál. Zatím to ale nejde.

Lidovky.cz: Bude plná vašich životních mouder?
To nejsou moudra, jenom postřehy. Chtěl bych napsat něco pěkného, nějaký příběh, ve kterém by nic nebylo špatně. Vymyslet krajinu, kde by hlavní hrdina žil tak šťastně, až by si čtenář řekl, no jo, to bych taky chtěl. A zároveň by tam byla zpráva, že to milý čtenář dokáže. 

Lidovky.cz: Víc než rok jste tatínkem, vedete k těmto myšlenkám také vaši dceru?
Nechávám se vést jí, dcera je obrovská inspirace pro mě. Nemyslím si, že bychom zrovna my měli učit naše děti, jak se mají chovat ke světu kolem sebe. Naopak děti by tomu měly učit nás. Stačí se posadit na pískoviště plné dětí a pozorovat je. Tam najdeme pravou inspiraci správného chování. V dětském chování totiž neexistuje kalkul. V mojí dceři vidím také odraz sebe samého - s noblesou mi předvádí, jak hloupě se v některých situacích chovám.

Lidovky.cz: Vidíte už, k čemu by v životě mohla inklinovat?

Zatím inklinuje ke všemu. Když hraje hudba, tak tančí, když má papír a tužku, tak si maluje. Vždycky ji budu podporovat ve všem, co bude chtít dělat. Nemám právo říkat jí, kým má být.

Lidovky.cz: Byl jste v dětství taky takhle vedený?
Myslím si, že ano. Ačkoli jsem vyrůstal v době, kdy ve způsobu výchovy ovlivňoval naše rodiče socialismus. A tato minulost stále ještě v naší společnosti je. Jsme ublížení, protože jsme vždycky byli přívěšek na něčím krku. Individualita a osobitost tu byla dlouhodobě potlačována a zůstává to tak dodnes. V momentě, kdy je někdo výjimečný, je tak trochu divný a většinou skončí špatně. 

Lidovky.cz: Myslíte, že se naše společnost někdy dokáže z minulosti oklepat?
Věřím, že ano, v tom jsem optimista. Dneska ale dochází k druhému extrému, kdy všichni děláme věci, které bychom měli dělat, jenom proto, že ostatní si myslí, že bychom je měli dělat. Důležité je hlavně to, jak daleko to dotáhneš a jestli máš vliv. Pravých hodnot, jako že je úspěch mít šťastnou rodinu a děti, které neutíkají od rodiny, je u nás zatím těžké dosáhnout. 

Lidovky.cz: Jak předcházíte takovým stavům jako je stres?
Jasně že se do stresových situací taky dostávám. Vidím ale, že se s nimi dá bojovat a odbourávat je. Já sám jsem například ještě pořád trošku líný. Narodil jsem se ve znamení Býka, takže mám rád pohodičku a mám tendenci odkládat věci na později. Snažím si ale osvojit pravidlo, že věci, které můžu udělat do dvou minut, udělám rovnou. I když jde o úplnou maličkost jako třeba odeslání dopisu. Ve chvíli, kdy tu činnost odložíte na zítra, se v hlavě spustí program, že něco chybí tomu, abyste byla v úplné pohodě. Dostáváte se do stresu a nabaluje se to dál a dál. Žít tady a teď je velký lék proti stresu. I když není jednoduchý, protože člověk má v sobě hodně nevyřešených situací. Takzvané problémy budou vždycky. Otázka je, kdy si uvědomíme, že my jsme ti kouzelníci, kteří dostali dar slova a mohou jím disponovat. Vezměte si, jak často používáme slovo problém. Vyslovujeme ho se strachem a potom se z něj stává něco, co nechceme řešit. A když ho nechceme řešit, tak náš životní proud naráží do zdi, kterou sami vytváříme a dostává nás tak do stresu. Jenom proto, že si sami vytváříme bariéru strachu a problémů.

Zpěvák Tomáš Klus

Lidovky.cz: Jste veřejně známá osoba, píše se o vás v bulváru… Dokážete se od tohoto prostředí oprostit a nestresovat se z něj? 

Když to jde, nejraději trávím čas s mojí ženou, dcerou a našimi psy. Taky proto jezdíme nejraději na dovolenou daleko do zemí, kde nás lidé neznají. Na druhou stranu ale musím říct, že zájem veřejnosti mi ani v nejmenším nevadí. Naopak mě uspokojuje, je součástí snu, který žiji. Miluji lidi a chci s nimi trávit co nejvíc času. Souvisí to i s našimi fanoušky - autogramiády děláme vždy do posledního člověka, s fanoušky si povídám a neuznávám, aby mezi námi byly bariéry. Věřím pravidlu, že čím víc ze sebe dáme, tím víc dostaneme. 

Lidovky.cz: Nikdy jste neměl neúnavných fanoušků takříkajíc po krk?
Fanoušků jsem si vždycky vážil a nikdy mě neobtěžovali. Rozdíl je v tom, že dřív jsem hledal potěchu spíš pro sebe samého, pozornost veřejnosti ukájela moje ego. 

Lidovky.cz: Jak se díváte na takové Kryštof kempy, které letos v létě pořádala kapela Kryštof? Taky se jimi snaží prolamovat bariéry mezi muzikanty a fanoušky…
Jazyk Kryštof kempů a jejich blízké okolí se mi nelíbí, nepřijde mi to upřímné a fér. Je to ale každého cesta, nezáleží na mém osobním mínění. A každému přeji jeho štěstí.