Hned na startu je třeba pochválit japonského hudebníka za dochvilnost. Za gramofony se objevil v deset večer přesně podle ohlášeného časového programu. Dál už ale všechno tak dobře nešlapalo. Během první dvacetiminutovky si DJ Krush vybral slabší chvilku, jeho set příliš nedržel pohromadě a když už se melodie a beaty rozjely, poměrně brzo a necitlivě je uťal.
Možná se jen musel zahřát do provozní teploty. Protože po nezáživném úvodu si začal víc hrát. A nešlo jen o skromný scratching, ale třeba i o vypnutí gramofonu, díky čemuž pak skladba pomalu dohrála a perfektně navázala na další. Co se dvaapadesátiletému turntablistovi nedá upřít, je cit pro gradaci. Postupně zrychloval a jeho drsné „oldskůlové“ hip-hopové beaty se začaly měnit v taneční breakbeat občas okořeněný elektrem.
Největšího ohlasu se v Krushově setu dostalo cizím skladbám. Ať už Glory Boxu od Portishead, který vycpával živým scratchingem, nebo taháku Six Days od DJe Shadowa, při němž se vkrádala myšlenka, že mnohem líp by Japonec udělal, kdyby pustil aktuální remix písničky od Machinedruma.
Z pražského Krushova vystoupení se tak před půlnocí neodcházelo v kdovíjak povznesené náladě. Bylo sice hezké zavzpomínat na roky dávno minulé a přičichnout k odéru 90. let, ovšem když takovýhle návrat do minulosti nevyšperkoval DJ Krush ničím nadčasovým, zapadá jeho set do nezapamatovatelného průměru.
