Viewegh podle Alice Nellis: Andělé bez křídel zařizují felaci

Michal Viewegh je nejadaptovanějším porevolučním českým autorem. Jeho knížky zaujaly komerčně nejschopnější české režiséry Jana Hřebejka (Nestyda) i Jiřího Vejdělka (Účastníci zájezdu). K těm se nyní přidává Alice Nellis, jejíž tragikomedie Andělé všedního dne právě vstupuje do kin. Úspěšná česká režisérka se adaptace spisovatelova románu z roku 2007 ujala sama.

Námět knihy určilo vyrovnávání spisovatele s otcovou smrtí, ale filmová adaptace má neosobnější charakter. V obou případech čtyřčlenný andělský tým přichází na zemi, aby sledoval lidi, kteří mají večer zemřít. Nebešťané se vzrůstajícím znepokojením pozorují, jak „jejich“ svěřenci malicherně zmarňují poslední hodiny společného života. Shodou okolností jde o členy dvou rodin, které byly donedávna provázány přátelstvím. Odcizená, stárnoucí Marie (Zuzana Bydžovská) nemůže najít cestu k frustrovanému manželovi Karlovi (Bolek Polívka) ani ke své nejlepší přítelkyni (Zuzana Kronerová). Ta propadla ezoterice, takže nepomáhá svému synovi Zdeňkovi (Václav Neužil), jemuž přebral manželku Mariin a Karlův syn Filip (Ondřej Sokol). Další postavou ohroženou na životě je v příběhu zoufalá mladá vdova Ester (Klára Melíšková), Karlova žačka v autoškole, ztělesňující tužby sexuálně vyprahlého muže...

Lidské postavy jsou vybraně banální, takže není divu, že jsme zvědaví hlavně na to, jaké je vlastně poslání nebešťanů a jaké jsou jejich možnosti. Sledujeme anděle v prostředí pražských Nuslí, jež kamera Matěje Cibulky proměnila v symbolický prostor, který slibuje satisfakci. V tomto směru se ale dočkáme zklamání. Do životů nicnetušících smrtelníků nesmějí andělé zasahovat.

Kdo tomu šéfuje

Bonvivánský anděl-senior Hachamel (Marián Labuda), jeho zkušený „východní“ kolega Nith-Haiah (Vladimír Javorský), cynickýmladík Jofaniel (Vojtěch Dyk) a nezkušená andělka-začátečnice Ilmuth (Eliška Křenková) neslouží jako hybatelé děje. Fungují coby svérázný chór, který příběh ozvláštňuje a provází diváka příběhem. Pravomoci andělů zůstávají rozmlžené – a pokud jde o existenci jejich „šéfa“, nemají v ní možná jasno ani oni sami. Bůh Viewegha a Alice Nellis zjevně není biblickým Bohem – a jeho vyslanci na zemi jsou anděli ateistického Česka 21. století. Vypadají jako normální lidé a ztělesňují především vypravěčský princip zohledňující tužby většinového diváka. Ten přirozeně baží po pozitivitě, laskavém humoru a šťastném konci, kterého se mu – stejně jako lidským hrdinům vyprávění – v jejich realitě povětšinou nedostává.
V souladu s tím mají andělé v Nellisině filmu efektní pozici posílenou především „hvězdným“ kreditem Labudy, Dyka a Javorského (Křenková slouží pouze jako ozdobná sexy naivka). Pouťová role andělů je zviditelněna ve chvíli, kdy se rozhodnou svým svěřencům ukázat.

Nith-Haiahův roznašeč pizzy se postará o technicky brilantní, v českém filmu dosud neviděnou trikovou sekvenci se zastavením času. A Jofaniel se zjeví v tradičním, kýčovitém „andělském“ převleku Zdeňkově matce, aby ji donutil skončit s ezoterikou. Ta je v příběhu Viewegha a Nellis vysloveně negativní aktivitou, protože izolujematku od reality (včetně zoufalého syna). Hrdinka Zuzany Kornerové se tak stává vlastně nejzápornější postavou vyprávění.

Alice Nellis (natož Viewegh) samozřejmě nemohou za to, že se uvedení filmu Andělé všedního dne nešťastně strefilo právě do doby, kdy česká vláda oficiálně zahájila tažení proti alternativní medicíně. Tento film naznačuje bezmoc, ba škodlivost životního stylu new age.

Film tak vyzní jako ďábelsky ostražitý tanec mezi vejci. Základním paradoxem je tu skutečnost, že totální absenci hlubšího duchovního rozměru zastírá přítomnost samotných andělů. Součástí ironického rozdání karet je i skutečnost, že mužské postavy jsou – na rozdíl od ženských – vykresleny s až misogynským zjednodušením. Jak muži, tak ženy ve filmu ovšem žijí osudy tak mělké, že se jimi nelze probrodit hlouběji než k prvoplánovému lidskému souznění. Film Alice Nellis tak – s intelektuální a citlivou ironickou nonšalancí – zviditelnil duchovní prázdnotu, ve které si většinová česká společnost lebedí.

Opatrná nanicovatost příběhu o andělích bez křídel vynikne v kontextu s tradicí představovanou nedostižnou vánoční klasikou Franka Capry Život je krásný (1946), Wendersovým artovým veledílem Nebe nad Berlínem (1987) či jeho hollywoodizovaným remakem Město andělů (1996). Z celé sofistikované konstrukce českých Andělů možná nakonec zůstane divákovi jen jistota, že divní andělé zařídili té Polívkově postavě těsně před smrtí aspoň vytouženou felaci.

O Andělích všedního dne se můžeme bavit v souvislosti s kvalitním hereckým obsazením, báječnou hudbou Michala Novinského a obdivuhodnou, zřídkakdy viděnou profesionální realizací. Nebo o nich můžeme mluvit jako o povážlivě duchaprázdném filmu, který si zaslouží všichni, jimž se líbí.