Projekt Kateřiny Šedé. Před rokem ´89 jsme si žili prostě normálně. Anebo ne?

Čtyři velké místnosti budějovického Domu umění jsou odshora dolů plné bílých papírů. Kateřina Šedá právě přitlouká další obrázky na zeď. Sedmnáct motivů z babiččina života. Její rodina, manžel, vánoční stromek, obchod před rokem ’89 a po něm. Motivy se opakují jako přes kopírák. Šest tisíc kopií neumělých kreseb, které babička Milada nakreslila pro své potomky.

Kateřina Šedá již podruhé zkoumá rodinnou historii. Před devíti lety požádala svoji babičku Janu, aby zavzpomínala na roky, kdy pracovala v železářství. Tehdy jí chtěla vytrhnout z letargie, tentokrát chce pochopit, proč její druhá babička Milada je celý život tak aktivní a nemá čas se zastavit. Samotná výstava je vlastně jen polovina jejího nového projektu. Hlavní část je kniha, kterou babička Milada sepsala a návštěvník galerie jí dostane zdarma.

Kateřina Šedá (vlevo) s babičkou Miladou.

„Každý den je v novinách tolik dramatických osudů. Někomu umřelo dítě, někdo zavraždil bratra. Jenže život mojí babičky Milady je jiný. Jí se vlastně nikdy nic zvláštního nestalo. Ona říká: my jsme žili normálně. Jenže co to je,normálně‘? Pro ni je totiž normální celý život pracovat a pořád se starat o ostatní,“ vysvětluje Kateřina. Když byla v pubertě, tak ji takový přístup štval. Babičku viděla jednou za rok a vnímala, jak moc jí záleží na tom, aby bylo navařeno, napečeno. Nechápala proč. „Teď je to poprvé, kdy mi sepsala a nakreslila celý svůj život,“ říká výtvarnice.

Hlavně nic extra

Devětasedmdesátiletá Milada Šoukalová přijela z Brna do Českých Budějovic na vernisáž výstavy. Drobná paní sedí v hotelovém salonku. Rozpačitě se rozhlíží a nervózně čeká na první otázku. Tohle je zřejmě její první rozhovor. Ptám se, proč svým potomkům nakreslila sérii kreseb, které jsou teď vystavené v galerii. „Já psaní nesnáším a kreslení taky, ale vnučka mě vyhecovala. Chci Katce a její dceři Julce ukázat, že moje dětství bylo jiný než jejich. Musela jsem pomáhat doma, starala jsem se o pět sourozenců. Dneska se mají děcka líp než my. Nemají skoro žádné povinnosti,“ říká Milada, která pochází z vesnice na Vyškovsku.

Z výstavy Normální život Kateřiny Šedé a Milady Šoukalové

Ve čtrnácti začala pracovat v Brně, ve vojenském skladu a později v kantýně. Tam potkala svého budoucího manžela Milu. Postupně se jim narodily dvě dcery. Milada pracovala téměř čtyřicet let jako jeřábnice. Její manžel před časem zemřel, ale ona stále žije v zažitém koloběhu: poklidit, navařit, zajet na zahrádku. „Žádné extra výskoky jsme nikdy nechtěli. Žili jsme si prostě normálně. Já jsem hlavně šťastná, že jsme solidně vychovali děcka, že jsou zdravý a nikdy mi nedělaly ostudu,“ říká Milada. Katka naslouchá vyprávění své babičky, jako by doufala, že teď uslyší něco zlomového. „A jak to teda bylo po válce? Proč jste šli do strany? Copak jste nevěděli, že komunisti zavírali lidi, že byl proces s Horákovou?“

„Dneska se mají děcka líp než my. Nemají skoro žádné povinnosti,“ říká babička Milada.

„Děda byl voják, nikdy jsme se o politice nebavili. Po válce byla celá země rozbitá a bylo potřeba vybudovat všechno znova, proto jsme šli do strany. Samozřejmě že vím o tom procesu, ale co jsem si o tom měla myslet? Však to byla beztak nějaká propaganda,“ zamýšlí se Milada. „Myslím, že teď se to hrozně překrucuje, že komunisti měli nějaký výhody. Však každý mohl cestovat, na Východ. My jsme jeli na zájezd do Sovětského svazu, do Polska. To přece mohli všichni. Jen na ten Západ se nesmělo, ale to nám nijak nevadilo.“Katka ale oponuje: „Jenže lidi třeba nemohli studovat, co chtěli, právě kvůli tomu, že nebyli ve straně. To jsi nevěděla?“ „Ale však to není pravda. Tvoje máma se hlásila na školu a nedostala se, protože nebylo místo. Tak proč se tam nedostala a někdo jiný, kdo nebyl ve straně, tam svoje dítě protlačil?“ ptá se pro změnu babička vnučky.

Začít mluvit

Zdá se, že její život běžel bez zásadních změn až do srpna ’68. „Ráno jsem šla do práce a viděla tanky. Na začátku jsem se bála, ale všichni v práci říkali, že nás přijeli chránit. Nějakou dobu se o tom mluvilo, pak se situace nějak urovnala a všechno bylo jako dřív.“ Přejde dvacet let jejího normálního života a je tu listopad ’89. Katka se ptá: „Ty jsi v té svojí knížce napsala, že se teď žije hůř. Jak to myslíš? Však jsme spolu jely do Paříže, to by přece dřív nešlo. A může teď každý říkat, co chce, a nikdo ho za to netrestá...“ Babička to ale vidí jinak „To máš pravdu, teď je sice větší volnost, ale jinak... lidi nemají práci, zadluží se. To dřív jsme měli jistoty. Nikdo tě nevyhodil jen tak z práce.“

„Ty obrázky jsem nakreslila hlavně pro Katku a Julku, ale snad to k něčemu bude i těm, kteří přijdou do galerie,“ říká Milada Šoukalová.

Sedíme nad stolem černobílých kreseb babičky Milady. Zdánlivě banální výjevy ze života. Rodiče a děti. Dívka krmí slepice, pase kozy. Manžel. Jeřábnická kabina. Auto, pokoj, dům, zahrada. Předměty, místa. „Ty obrázky jsem nakreslila hlavně pro Katku a Julku, ale snad to k něčemu bude i těm, kteří přijdou do galerie. Tahle výstava se dá celkem snadno pochopit, ale to ostatní, co děláš, tomu prostě nerozumím. Když semě někdo ptá, co vlastně děláš, tak já ani nevím, co odpovědět,“ říká babička. „Já nevím, když někdo studuje výtvarnou akademii, tak si říkám, že asi proto, aby třeba maloval. Obrazy, to dává smysl, ale jaký má smysl třeba to lelkování?“ (Jde o akci z roku 2013, kdy Kateřina Šedá uspořádala jednodenní happening pro obyvatele Bedřichovic u Brna. Celý den směli jenom lelkovat.) Obě jsou v rozpacích. Copak spolu nemluvily stokrát? Copak si nevyprávěly o minulosti? Možná začínají až na této výstavě.

Kateřina Šedá naznačuje cestu, kterou se může vydat téměř kdokoliv. Ukazuje, že v každé rodině existuje tisíc vrstev příběhů, které doposud nezazněly. Známe jednu část, jednu historku, ale neznáme celý příběh. Brzdí nás ostych. Bojíme se ptát. Právem?