„Vaše celoživotní práce ve světě výtvarného umění, ve které jste působil přes veškeré možné překážky, je obdivuhodná, a bezpochyby vás řadí mezi klíčové postavy české teorie a dějin umění,“ řekl při pondělním předávání ceny Šetlíkovi ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL). Vyzdvihl jeho práce o sochaři Ottu Gutfreundovi a o českých sochařích obecně.
„I díky vám se nám po přelomovém roce 1989 podařilo navázat vřelé vztahy s USA, kdy jste jako kulturní rada působil na československém velvyslanectví ve Washingtonu a pomohl překonat naši kulturní izolaci,“ uvedl ministr.
Za normalizace měl odbornou činnost zakázanou
Jiří Šetlík vystudoval dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, jeho profesory byli například Antonín Matějček nebo Josef Mukařovský. Koncem 60. let postgraduálně studoval v USA, docenturu v Praze o Ottu Gutfreundovi ale dokončil až v roce 1994. V době normalizace patřil Šetlík k těm, kdo měli odbornou činnost zakázanou.
V samizdatu vycházely v letech 1985 až 1987 jeho eseje o českých výtvarných umělcích, kteří tvořili navzdory oficiální kultuře a pro něž se Šetlík snažil zachovat živou diskusní atmosféru. Jeho eseje tehdy kolovaly ve strojopisech mezi všemi, kdo se zajímali o české výtvarné umění. Portréty Adrieny Šimotové, Magdaleny Jetelové, Vladimíra Janouška, Čestmíra Kafky a dalších umělců patří dnes k základní literatuře o českém umění 70. a 80. let.
Ještě předtím v 50. a 60. letech vedl Sbírku moderního umění Národní galerie v Praze, působil jako šéfredaktor časopisu Výtvarná práce, přednášel na AVU, koncem 60. let byl ředitelem Uměleckoprůmyslového muzea (UPM).
V letech 1971 až 1989 se živil jako technický pracovník rekonstrukcí památkových objektů Uměleckoprůmyslového muzea. Po revoluci z roku 1989 působil tři roky na československém velvyslanectví v USA. Po návratu učil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a v letech 1996 až 2001 vedl katedru dějin umění a architektury Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci.
