Leviatan přináší obraz prosáklý vodkou, krví a svěcenou vodou

Vyplatí se v Rusku pustit se do boje s představitelem moci? Odpověď lze hledat třeba v tomto biblickém verši: „Opovaž se na něj ruku položit! Pomysli na ten boj a už to nezkusíš! Nikdo proti němu nemá žádnou naději, pouhý pohled na něj člověka porazí.“ Řeč je o mořské příšeře leviatanovi, na jejímž příkladu Bůh barvitě demonstruje nešťastníku Jobovi pošetilost vzpoury vůči všemohoucí síle.

K podobnému poučení spěje i hrdina filmu Leviatan. Kolja žije na okraji severoruského městečka u Barentsova moře, jehož břeh hrozivě zdobí vybělené kostry velryb a podobně obnažená žebroví opuštěných člunů. Ženy tu vesměs pracují v továrně na zpracování ryb, muži se živí, jak se dá. Někdo našel práci u policie, jako Koljův nejbližší kamarád, někdo je třeba automechanikem, jako sám Kolja, a jiný se prosadil v politice, jako starosta Vadim.

A snad proto, že moc se musí občas ujistit o své síle, rozhodl se Vadim vyvlastnit Koljův po generace obývaný pozemek, vyhnat ho z domu a připravit jej tak i o dílnu a práci. Samozřejmě za směšnou náhradu, potvrzenou záhy i soudem v rozsudku předneseném strhující kulometnou kadencí. V úprkem hnaných větách mladé soudkyně je vše: autorita zbavená lidského rozměru, pohrdání skutečným smyslem toho, co se sděluje, nekompromisní potvrzení vítězství moci, která tu inkasuje jackpot z cinklého výherního automatu.

Starosta z boží milosti

Kolja se ovšem nehodlá vzdát - ostatně nebojuje jen za sebe, ale také za synka z prvního manželství a za svou ženu Lilju. Amá silného spojence, sebevědomého advokáta z Moskvy Dmitrije, který na starostu Vadima leccos ví. Spojence má ale i zbabělý a zákeřný starosta. Jeho hlavním rádcem je bohorovný církevní hodnostář, který nepřipouští žádné pochybnosti o legitimitě místního samovládce: „Všechna moc pochází od Boha,“ ubezpečuje Vadima a dává mu tak požehnání k použití všech dostupných prostředků. Co je na tom špatného?

Leviathan je také název knihy, kterou v polovině 17. století sepsal anglický myslitel Thomas Hobbes: na její titulní straně se skví slavná rytina, která zobrazuje absolutního vládce coby postavu utvořenou z těl mnoha jednotlivců, která v jedné ruce drží meč, v druhé biskupskou berlu. Dlužno dodat, že Hobbes nevidí na bezvýhradném soustředění veškeré moci v rukou vládce nic špatného, ba naopak - pokládá je za dobré opatření proti chaosu a nekontrolovaným šarvátkám mezi obyvateli. Rezonance takového názoru s většinovým naladěním obyvatelstva v putinovském Rusku je patrná - o to dramatičtější je ve Zvjagincevově filmu osud těch, kteří se s touto formou společenské smlouvy nehodlají smířit.

Zvjagincevův Leviatan ovšem není jen přímočarou moralitou. Nad tu jej povyšuje přesvědčivost prostředí, postav a situací. Společenství obyvatel drsného kraje je vykresleno plasticky a uvěřitelně, s mnoha odstíny, které nutí k pozornějšímu zamyšlení nad sdělením snímku. Vzdor vůči sporně odůvodněné autoritě byl pro Andreje Zvjaginceva klíčovým tématem už v jeho úspěšném debutu Návrat. Tam se drama odehrávalo v rámci rodiny a i v Leviatanovi má podobná linka své místo: Koljův syn se bouří vůči maceše, kterou nikdy nepřijal na místo své zemřelé matky. Nešťastná Lilja je však zároveň exemplární obětí celého tragického soukolí.

Všudypřítomné proudění vodky, které v objemech pro našince dosti nepředstavitelných zalévá Koljovo trápení jakousi drsnou anestezií, jen ještě podtrhuje přízračnost a obludnost leviatana, který proti vzpurnému hrdinovi vyvstal. A je pravděpodobné, že některé věty by nezazněly v žádném jiném jazyce tak, jako v ruštině. Když se ožralý starosta Vadim v doprovodu ochranky připotácí ke Koljovu domu, jeho výkřik „Tys nikdy žádná práva neměl a mít nebudeš!“ má v sobě ozvěnu celé pohnuté ruské historie, od samoděržaví přes bolševický teror až po současnou fascinaci státní mocí pokrytecky podepřenou náboženským patosem.