Nové Hunger Games: Válka pokračuje propagandou

Adaptace knižních sérií se v rukou hollywoodských producentů mění v tasemnice, které se z diváků pokoušejí vyrazit co nejvíc peněz. Relativně novou strategií je rozdělení jedné knížky na dva filmy, které jsou promítány s větším časovým rozestupem. Do kin tak právě přichází - s podtitulem Síla vzdoru - první část třetího dílu série Hunger Games. Navzdory zapeklitému názvu (nepoužitelnému v rámci normální konverzace) jde o film, který by neměl uniknout zvídavému myslícímu divákovi. Není přitom třeba, aby četl - nebo chtěl číst - literární předlohy spisovatelky Suzanne Collinsové. Vysloveně nutná není ani znalost předchozích dvou snímků, které měly premiéru v uplynulých dvou letech. Základní informace o dosavadním dění laskaví autoři nevtíravě umístili i do nového filmu.

Jennifer Lawrence a Liam Hemsworth.

Stačí vědět, že svět budoucnosti úpí pod totalitním režimem Kapitolu, který ve fiktivní zemi Panem ekonomicky i mocensky ovládá třináct krajů. Součástí systému „chléb a hry“ jsou i titulní Hunger Games - pravidelně pořádaná vyvražďovačka, které se v přímém televizním přenosu účastní vybraní nezletilci. Hrdinka příběhu - Katniss Everdeen (Jennifer Lawrence) - ovšem nikdy nedělá to, co jí někdo poručí. Díky instinktivní strategii se jí povedlo vyváznout už z dvojích Hladových her - a stát se národním idolem. Tyranský prezident Snow (Donald Sutherland) dívku právem považuje za nebezpečnou: Katnissiny aktivity porobení občané čtou jako výzvu k rebelii.

Snaha Kapitolu Katniss a její spolubojovníky kontrolovat a zneužít v rámci vlastní propagandy vzala za své v předchozím dílu, který měl podtitul Vražedná pomsta. Třetí díl zastihuje hrdinku v táboře rebelů, vedených prezidentkou Coinovou. Zde Katniss zjišťuje, že „ti hodní“ považují propagandu za stejně důležitou jako jejich protivníci. Jsou stejně bezskrupulózní - a za Tvář revoluce si vybrali ji.

Jak podvést systém

První část Síly vzdoru potvrzuje vzestupný trend série. Úvodní Hunger Games (2012) vypadaly v režii Garyho Rosse jako akční vyprávěnka pro mládež, ve které hrálo možná až příliš mnoho zajímavých herců. Kvality série i nadále zvyšuje herecky schopná Jennifer Lawrence (jež má na svém kontě mimo jiné i Oscara za romanci Terapie láskou). Od dvojky má však nad Hunger Games dohled Francis Lawrence, takže potenciálně idiotská podívaná se v rukou inteligentního režiséra prohloubila, aniž rezignovala na očekávané, poctivě odvedené akční scény.

Postavy mohou zůstat prvoplánově dvourozměrné, scenáristé však s daným materiálem začali pracovat nadmíru zajímavě. Důležitější než mladistvá lučištnice a její boj a touhy je totiž samotná síť souvislostí tkaná mezi individuální existencí a vztahy hrdinů a jejich mediálním obrazem. Katniss, mládenci Peeta a Hurikán, mezi kterými se nedokáže rozhodnout, matka a sestra, ba i ten sestřin zrzavý kocour - ti všichni se v různých momentech stávají nikoli hybateli, ale oběťmi manipulace dvou soupeřících systémů.
V Síle vzdoru se tak rozjíždí komplikovaná zápletka, v níž Peeta (jehož unesl Snow) a Katniss (jež je svého druhu rukojmímrebelů) jako by jiným způsobem dál pokračovali v Hladových hrách. Oba se však v rámci televizních výstupů kontrolovaných mediálními poradci i nadále snaží sledovat vlastní cíl. Tímnení záchrana světa, ale ochrana sebe navzájem, svých emocí, své morální identity. Právě v tomto díle ovšem autoři toto populární hollywoodské klišé brutálně pocuchají.

V rámci kompletní série budeme nejspíš sledovat standardní děj, ve kterém „sobecké“ zájmy šlechetných jednotlivců splynou s demokratickým zájmem celku - a tyranie bude svržena. Ve třetím dílu však zatím vidíme tak rafinovanou a mrazivě inteligentní hru s tématem politické manipulace, že místy připomíná Hvězdnou pěchotu Paula Verhoevena. Katniss kličkuje mezi dvěma soupeřícími systémy, vedena svým citlivým rebelským srdcem. Prezidentka Coinová v podání Julianne Mooreové se ze sympatické vůdkyně mění ve „zlou matku“, jež manipuluje s davy ve jménu revolučního ideálu. A ona i Snow vědí, jak s rebelskou „dcerou“ zacházet. Hrdinčiny upřímné emoce a spontánní gesta jsou pak tím správným materiálem pro „proklamy“ - propagační reklamy, jež natáčí televizní štáb složený z profesionálů uprchlých z Kapitolu (!). Výsledkem jsou úderné klipy, jež do vysílání upravuje tým vedený mazaným Plutarchem (poslední role Philipa Seymoura Hoffmana).

Film se tak naplno věnuje situaci „naivního“ jedince zneužívaného systémem - a současně zůstává snímkem, jehož prvoplánovým cílem je činit totéž s „naivními“ diváky... Teď jen aby se toho cílová skupina Lawrenceova filmu nějak nedomákla.