Stále ve mně proudí divoké vášně, říká Jana Kirschner

Nedávno vyšla vaše nová deska Moruša Čierna, o které jste prohlásila, že je to vaše nejodvážnější a nejpřekvapivější album. V čem?
Po Bílé jsem si říkala, že tohle je opravdu odvážné, ale po dokončení druhého alba jsem věděla, že se to celé posunulo ještě někam dál. Vždyť první dvě skladby na albu jsou téměř instrumentální, což je samo o sobě dost odvážný počin. Na druhé straně cítím, že to moje experimentování, na které se spousta lidí dívá s hrůzou v očích, přineslo úžasný úspěch a dalo mi jistotu, že jsou tu lidé, a není jich málo, kteří stojí o něco nového, o to, aby se hudba vyvíjela, posouvala. Abychom nebyli jen otrokem nějakých hloupých schémat, které nám v posledních letech tak nekompromisně diktují média. Muzikantů, kteří jdou svojí cestou, je čím dál víc a jedním, z důkazů, že to funguje, je například vydavatelství Slnko records na Slovensku, které za posledních pár let zaznamenalo několikanásobný nárůst prodeje hudebních nosičů právě domácí produkce. Je to dobý trend a lidí jsou nám nakloněni.

Jana Kirschner při koncertě v pražském Divadle Archa, 2013

Co se týče textů, některé písně tvoří dlouhé básně, jiné jsou zas hra se slovy. Jakým způsobem texty tvoříte?
Na mnohých textoch na projektu Moruša jsem pracovala dlouhé týdny. Přepisovala jsem je donekonečna, hrála jsem si s množstvím detailů. Když dnes album poslouchám, pořád bych změnila pár malých slovíček... Je to proces. Nejde totiž o klasický popový text, jde o texty, které musely kopírovat nějakou melodickou linku tak, aby nevadily celkové kompozici. Byl to těžký úkol, ale nakonec se ukázalo, že ne nemožný. Inspiraci jsem hledala všude, dokonce jsem při závěrečné skladbě Potopa, která popisuje cestu deště a má asi 12 minut, čekala na vhodné počasí. Když začalo pršet, sedla jsem si a psala… Trvalo mi měsíce dokončit celé album.

Deska je také plná nových zvuků. Jak se liší hudební pojetí od předchozí Moruše Biele?
Je modernejší ve zvuku, to je pravda, ale ty dvě sa dokonale doplňují. Možná proto, že nejde o pokračování prvního alba, ale že obě tyto nahrávky vznikly ve stejné době ve stejném studiu. Já je vnímám jako dvojčata, ktorým je nejlépe spolu. Když je spojíte dohromady, je to opravdu hodně hudby, a právě díky jejich rozmanitosti si získaly tak širokou masu lidí. Každý si tam něco najde. Pro mě je teď čas vyčistit si hlavu a pustit se do přípravy něčeho jiného, nového. Ale nejdřív nás na jaře čekají koncerty, které by měly uzavřít celý projekt a také vychazí i vinylová verze Moruše Čierné, takže dlouho asi odpočívat přeci jen nebudu.

Jana Kirschner,

Před vydáním jste zdůrazňovala, že deska je „hlavně slovenská“. Znamená to ještě něco jiného, kromě toho, že je deska ve slovenštině?
Ano, je to slovenský projekt, ale vznikol spojením muzikantů ze tří zemí – Slovenska, Čech a Velké Británie. Je to hudba našeho regionu, tedy nejen Slovenska, ale i Moravy a Čech, ale těch vlivů je tam víc. Někdo tam slyší čardáš, někdo Romy, někdo Ukrajinu…To je jedno, žijeme na malém kousku světa a jeden druhého vzájemně ispirujeme a ovlivňujeme, bylo to tak odjakživa. Chtěli jsme udělat něco, co patří sem a co tu přetvrvá i za několik let. Nebylo to lehké rozhodnutí, protože člověk má strach, jak to lidé přijmu, ale nakonec se ukázalo, že moje obavy byly naštěstí zbytečné a to nám dalo odvahu dokončit tento projekt.

Spolupracujete také na filmové hudbě – do českých kin nedávno přišel film Jaro Vojtka Děti, ke kterému jste složila titulní píseň. Jak došlo ke spolupráci?
Zavolal mi Mátyas Prikler, producent filmu, a zeptal se mě, jeslti bych pro ně něco nenapsala. Já jsem na to neměla vůbec čas, protože jsem cestovala mezi třemi zeměmi, dopisovala poslední texty, hrála koncerty a navíc sa starala o moji dceru, protože Eddie právě dokončoval album s Roisin Murphy. Takze jsem řekla, že je to téměř nereálné. Matyas mi odpovědě, že se na to musím podívat a potom ať se rozhodnu. A tak jsem se koukla na dvě ze čtyř povídek a byla jsem v tom okmažitě. V tom filmu je něco uvěřitelného, něco, co se nedá zfalšovat nebo oklamat. Je to opravdové srdce a kus dobré filmařské práce. Jsem velmi šťastná, že se nám to podařilo a tato spolupráce mohla vzniknout a doufám, že uděláme něco i v budoucnosti.

Jana Kirschner a Jaro Vojtek, režisér filmu Děti

Jak na vás pak zapůsobil film jako celek?
Někdo říká říká že ty příběhy jsou příliš tvrdé, typicky slovenské či smutné… Já tím příběhům věřím, jsou tam herci, neherci, kteří si mě získali, například příběh Roma, který utíká z basy v Iĺavě, protože chce vidět svojí ženu a syna, je můj nejoblíbenější. Celý film, tedy všechny čtyři příběhy, mají v sobě kus života, tragédie, smutku, i naděje a humoru… Režisér Jaro Vojtek je charizmatický člověk a filmař, který zný život a neukrývá se za nějaké ověřené filmové klišé.

Film se zabývá vztahy rodičů a dětí a vykresluje je bez příkras. Co tohle téma znamená pro vás, brzy už dvojnásobnou maminku? Jak jsou podle vás důležité vztahy mezi rodiči a dětmi?
Pro mě je to stále nové téma. Každý den se učím něco o svojí dcere, o mé roli matky, ale i tom, jaký jsem člověk. Odpovídám na desítky otázek a elegantně kličkuji mezi všemi svými životními rolemi. Občas při tom padám únavou, ale stojí to za to. Mám výborný vztah s mými vlastními rodiči, i když často dost temperamentní, ale to je v povaze celé naší rodiny. Jsme všichni nesmíerně tvrdohlaví a častokrát hledáme kompromisy, ale nestalo se ještě, že bychom se na něčem nakonec nedohodli. Miluji svoju rodinu.

Vaše dcera, tří a půl letá Matilda, se dokonce už podílela na vaší desce. Jakým způsobem?
Její hlas sa objevuje v několika nahravkách. Nebyl to záměr, spíš nutnost. Pracovali jsme pořád spolu. Matilda byla v studiu při nahrávání i při závěrečných mixech.Většina písní na obou albech vznikla v okamžicích, kdy spala, hrála si nebo byla u babičky. Ale někdy se tomu nedalo vyhnout a ona se stala přímou součástí procesu. Takže je to vlastně tak trochu i její album.

S vaším partnerem žijete i pracujete – považujete to za výhodu, nebo je to někdy problém?
Řekla bych, že jsou situace, kdy si myslím, že je to nejlepší, co se mi mohlo stát, a všechno nějak přirozeně spolu souvisí a funguje. Ale někdy je to náročné a oddělit ty dva světy prostě nejde. Člověk musí být o to opatrnější a nevybouchnut doma kvůli něčemu, co vás naštvalo ve studiu. Máme dynamický vztah, občas bouchnu dveřmi, zanadávám si slovensky, a je po všem. Po každém albu si řekneme, tak teď si dáme tvůrčí pauzu, ale za pár dní se všechno uklidní a nemůžeme se dočkat, kdy se zase zavřeme do studia apustíme se do práce. Naštěstí nás humor neopouští a dokážeme se jeden druhéhmu zasmát.

Jana Kirschner a Eddie Stevens ve studiu Sono

Jak se vaše role matky odrazila na vaší práci? Ať už kreativně, nebo praktcky. Objevila jste nová témata?
Nová témata, nové názory… Člověk se jednoznačně změní. Má méně času, musí jednat rychleji, a i když to slovo nemám ráda, musí mít větší disciplinu. Jinak se může smířit s tím, že, dalších deset let bude sedět na dětských hřištích a debatovat s ostatními matkami o plínkách, výživě, životním prostředi a škole….Můj svět je komplikovanější a naštěstí ve mně stále proudí divoké vášně, které mě nutí tvořit a hledat nové, nepoznané, v tom jsme se nezměnila. Mám ráda život, a to, že jsem matka, k němu patří. Jsem za to vděčná a šťastná.

Jak se vám daří skloubit péči o dítě s vaší prací? Myslíte, že je to snazší nebo těžší než v jiných profescích?
Obdivuju matky, které pracují a dokážou zároveň zvládnout i svojí profesi. Člověk má vždy volbu a může svoje dítě dát k babičce nebo chůvě. Ja také využívám tuto možnost, ale zároveň se snažím, aby naše dcera o nic nepřišla. Ona ten muzikantský svět miluje a čím je starší, tím víc času chce trávit s námi na cestách. Je to pro ni obrovské dobrodružství. Při nahrávání ve studiu Sono s námi strávila dva týdne, a i když to nebylo jednoduché, vím, že to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat.