Všechny oceněné spojuje vzdor proti totalitním režimům a prokázaná osobní statečnost. Ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL) také poprvé předal čestný titul Mecenáš české kultury, odnesla si ho Dadja Altenburg-Kohlová.
Ceny se předávaly v rámci festivalu proti totalitě Mene Tekel. Ceremoniál se odehrál v Národním divadle, jemuž Altenburg-Kohlová svými finančními příspěvky od roku 2008 pomáhá.
Je prvním laureátem ceny, kterou chce Herman poděkovat těm, kdo podporují umění či památky jinak než sponzoři, tedy bez toho, aby za svoji podporu vyžadovali vyvěšení firemního loga. Titul Rytíř a Dáma české kultury chce udílet těm, kdo mají výrazný podíl na rozvoji duchovních, etických či kulturních hodnot ve společnosti.
Spisovatel a literární historik Zdeněk Rotrekl (1920 až 2013) patřil k nejvýraznějším osobnostem katolického proudu v české poezii druhé poloviny 20. století. Po vykonstruovaném procesu s vysokoškolskými funkcionáři v roce 1949 strávil 13 let v komunistickém vězení, také v době normalizace mohl publikovat jen v samizdatu a v zahraničí. Plně rehabilitován byl až roku 1990.
Sochař a politický vězeň nacismu i komunismu Jaroslav Šlezinger (1911 až 1955) zemřel v pracovním táboře na Jáchymovsku na nemoc z ozáření. Nacisté ho internovali v koncentračním táboře Sachsenhausen, v roce 1950 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 25 letům těžkého žaláře. Bývalí spoluvězni vzpomínají, jak jim Šlezinger ve vězení pro útěchu vytvářel sošky Krista z chlebové střídy a z překližky.
Martu Kubišovou proslavila písnička Modlitba pro Martu, která se stala při okupaci vojsk Varšavské smlouvy symbolem národního odporu. Od února 1970 měla zakázánu uměleckou činnost, podpisem Charty 77 se její stíhání a sledování StB ještě stupňovalo. Modlitba pro Martu zněla veřejně zase až v listopadu 1989, kdy ji čtyři dny po policejním zásahu na Národní třídě zazpívala na Václavském náměstí spolu se státní hymnou.
Rytířem české kultury se stal i jeden z nejznámějších tuzemských sochařů Olbram Zoubek. Vedle jeho typických plastik ho lidé znají také jako autora posmrtné masky, kterou sňal Janu Palachovi. V roce 1988 podepsal Zoubek Několik vět. Dodneška tvoří a je mimo jiné autorem Pomníku obětem komunismu na pražském Újezdě.
„Mně se plní dětský sen. Dlouho jsem chtěl být hercem, než jsem se dal na tu sochařinu. Snil jsem o pohledu z jeviště do hlediště,“ uvedl Zoubek a dodal, že pojmenování jako nositel nebo laureát ceny je podle něj ´takový placatý´, ale rytíř řekl, to si dám líbit.“ Jiří Stránský se už jako třináctiletý účastnil pražského květnového povstání, poté ale nemohl z politických důvodů dokončit ani gymnázium. V roce 1953 byl zatčen, obviněn ze špionáže a z velezrady a odsouzen na osm let. Během věznění pracoval i v uranových dolech. V roce 1960 byl amnestován, pracoval poté v dělnických povoláních. Až do roku 1989 byl zakázaným autorem.
Jiří Stránský ve své děkovné řeči uvedl, že ještě stále jsou lidé „jako třeba paní Semelová, kteří nám připomínají, že je dobré si stále dávat pozor“, řekl s odkazem na některé nedávné projevy komunistické poslankyně.
|
Pětadevadesáté narozeniny má 6. dubna oslavit Magdalena Horňanová, která na základě autobiografické zkušenosti podává svědectví o holokaustu. V Osvětimi bylo zavražděno 27 členů její rodiny včetně rodičů. Horňanová se začala věnovat beletrii až od svých 80 let a od té doby každé dva roky vydá novou knihu. „Myslím, že je třeba říci, proč jsem v osmdesáti letech začala psát. V těch letech pronikly fámy, že nikdy žádný holokaust neexistoval, že žádné vyvražďování židů nikdy nebylo. To bylo něco, co jsem nemohla unést. Říkala jsem si, že už to nemá smysl, že tady za půl roku už nemusím být, ale začala jsem psát, abych potvrdila, že holokaust existoval,“ uvedla autorka vzpomínkových knih.
