Lidovky.cz: U filmu Milada jste původně figuroval jen jako producent. Jak došlo k tomu, že jste se nakonec stal i scenáristou a režisérem?
Chtěl jsem být producent, dát lidi dohromady a ujistit se, že film vznikne. Když vyšla první verze scénáře, byla docela nekvalitní. Napsala ho v Americe spisovatelka, kterou jsem si najal, tím jsem ale vyčerpal peníze, které byly určené na scénář, a když jsem chtěl lepší, musel jsem ho dopsat a přepsat sám. Takže jsem se stal ne zcela z mojí vůle scenáristou. Samozřejmě mi to trvalo déle, protože jsem sice studoval na filmové škole, ale za scénáristu se nepovažuju. Pak jsem hledal režiséra, oslovil jsem jich několik, českých i amerických, ale všichni z různých důvodů odmítli. Všechno už bylo načasované a já jsem chtěl, aby ten projekt vznikl. Tak jsem si řekl, že pokud se toho neujmu já, kdoví, jestli a kdy by se nějaký zahraniční režisér, který by chápal českou kulturu a nuance, našel. Takže jsem stal i režisérem.
Čtěte také |
Lidovky.cz: Jak vznikla původní myšlenka na celý projekt?
Já jsem žil od svých osmnácti let v Austrálii a jednou jsem přijel do Čech na návštěvu, bylo to zrovna na výročí úmrtí Milady Horákové. Tehdy jsem poprvé viděl záznamy z jejího posledního soudu, předtím jsem neměl možnost je vidět, protože jsem odešel v 90. letech. To mě opravdu chytlo a říkal jsem si: Jak to, že o ní ještě nikdo nenatočil film? Pár let jsem nad tím přemýšlel, mezitím jsem studoval filmovou školu, pak jsme s přáteli založili produkční firmu v Austrálii a já jsem navrhl, že by bylo dobré udělat tento film. Tak jsme se do něj pustili.
Milada Horáková s Edvardem Benešem.
Lidovky.cz: Téma vás drží dlouho, i když nežijete v Česku, ale v zahraničí. Čemu jste se přesně ve své kariéře věnoval?
Vystudoval jsem business college v Austrálii, pak filmovou školu a ještě na škole jsem dostal práci jako producent pro americkou show Extra. Dělal jsem pro ně rozhovory ze zákulisí filmu, s režiséry a hvězdami. Tehdy byl v Austrálii boom díky filmovým pobídkám, jako máme teď tady, takže se tam v té době hodně točily americké filmy. Pak jsem pro tuto show pracoval ve Státech i v Anglii. Později jsem začal pracovat pro další společnosti, CNN, BBC, jako producent.
Lidovky.cz: Kdy začnete Miladu točit?
Hlavní natáčení začne 22. června, zatím děláme předtáčky a obhlídky lokací. Finální verze scénáře už je hotová, teď děláme věci jako casting, lokace, zkoušky kostýmů, masek... Dali jsme dohromady úžasný tým. Změnil se nám kameraman, nebude točit Antonio Riestra, ale Vladimír Smutný, což je ještě lepší. Dále je s námi v týmu střihač Jiří Brožek, zvukař Jiří Klenka, Milan Býček jako architekt, kostýmy dělá Simona Rybáková. Prostě skvělý tým, což je hlavně zásluha Aleše Týbla, který je výkonný producent a stál za mnou několik let, kdy to bylo hodně těžké.
David Mrnka (*1978)Vystudoval Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína v Hradci Králové. V mládí odešel do Austrálie, kde studoval ekonomii, později filmovou školu a od roku 2002 navštěvoval SAE INSTITUTE AUSTRALIA – špičkový mezinárodní vzdělávací institut v mediální oblasti, obor režie/produkce. V letech 2003/2004 absolvoval kurzy herectví a práce s herci v Actors Center v Sydney. Během studií v roce 2003 začal pracovat pro EXTRA – show o showbyznysu (senior producent pro Asii a Austrálii).  V roce 2005 se přestěhoval do Los Angeles, vedle produkční práce pro EXTRA (do roku 2010) od roku 2006 spolupracuje s CNN, BBC – pořady Larry King Live, World Report a další. V letech 2013/14 byl producentem v CNN – International. |
Lidovky.cz: Jaké bude herecké obsazení?
Aňa Geislerová bude hrát prokurátorku Brožovou, tedy hodně zápornou roli. Dále bude ve filmu hrát Klára Issová, Karel Roden, Karel Dobrý a také zahraniční herci. Pokud to vyjde, budeme mít bombastického představitele TGM, anglického herce, ale zatím nevíme, jestli to půjde časově skloubit s jeho plány. Senátorku Plamínkovou bude hrát německá herečka, také pokud to vyjde.
Lidovky.cz: Hlavní roli stále tajíte?
Ano. Tu prozradíme až na začátku natáčení.
Lidovky.cz: Film vzniká v mezinárodní koprodukci, natáčet se bude v angličtině a až pak dabovat do češtiny. Pro koho je ten vlastně určen, pro jaké publikum?
Je to určeno pro jakéhokoliv diváka od patnácti let nahoru, českého i zahraničního.
Lidovky.cz: Není to ale rozdíl, točit o české historii pro zahraniční publikum, nebo pro české?
Určitě jsem nad tím přemýšlel, když jsem psal scénář. Ale co se týče výroby filmu, nezohledňuji ani jednoho ani druhého diváka. Chci natočit co nejzajímavější příběh z určitého úhlu pohledu, který ještě neznáme. Bylo těžké najít ten balanc. V popředí je životní příběh Milady Horákové, historie v pozadí. Je vysvětleno trochu víc, než kdyby to bylo pouze pro českého diváka, ale není to tak, že bych někoho polopaticky krmil historií, to ne.
Lidovky.cz: Koneckonců, ani leckterý Čech nebude znát všechny historické podrobnosti...
Přesně tak. Někde jsem četl anketu, kde se ptali lidí, kdy došlo k Sametové revoluci, a bylo to šokující. Snad až 40 procent dotázaných lidí nevědělo. To je šílené. Takže náš film bude historie v zábavné formě. Tedy v tom slova smyslu, že je to film, ne že to bude komedie.
  |
Lidovky.cz: Setkal jste se také s nějakými negativními reakcemi na plánovaný film?
S pár osobními, ano. Lidi pošlou email, vzkaz na Facebook... Psali, že si to zasloužila, že stejně byla komunistka, že to nikoho nebude zajímat. Ale to je jen jedno procento reakcí, zbylých 99 bylo pozitivních, od lidí, kteří mě podporovali. Přišly i výhrůžky, před několika lety, když jsem to poprvé oznámil. Ale nic hrozného, pár anonymů.
Lidovky.cz: Z jakých historických pramenů jste vycházel, co všechno jste k tématu nastudoval?
Nastudoval jsem všechno, co jsem mohl. Nejdřív jsem přečetl knížky, které vyšly, pak vyšel soubor dopisů, které Milada napsala, a poté jsem teprve kontaktoval Janu Kánskou, dceru Milady Horákové. A když mi dala svolení, tak jsem šel do národních archivů. To už jsem věděl, že ten film budu točit, takže jsem do toho investoval. V archivu mi paní doktorka Nosková zpřístupnila i tajné materiály ohledně posledního soudu a další. Pak jsem mluvil s pamětníky. Když jsem dělal interview s Janou Kánskou, byly to dlouhé, několikadenní rozhovory, o každém aspektu toho příběhu. Přečetl jsem všechno, co bylo k sehnání. Historickou konzultantkou filmu je Zora Dvořáková, která napsala o Miladě skvělou knížku „To byla Milada Horáková“. Všechny ty rešerše byly opravdu dost široké. Pak je právě problém, když člověk přepisuje scénáře, aby se zas tak úplně nedržel všech podrobností a detailů, protože netočíme dokument, ale hraný film. Je potřeba nechat ten příběh plynout. Ale z takových 90 procent se držíme historických faktů, včetně postav.
Lidovky.cz: Paní Kánská spolupracovala nějak blíž na scénáři?
Četla si ho samozřejmě a dala mi nějaké připomínky, ale jinak nespolupracovala. Nijak do toho nezasahovala. Byla nesmírně trpělivá a vstřícná, což oceňuji.
Lidovky.cz: Už máte přesné lokace, kde se bude natáčet?
Zatím vybíráme, ale něco už máme. Snažíme se co nejvíc točit v dobových lokacích, nestavět moc v ateliérech, takže je to komplikované. Budeme točit v Praze, v Mladé Boleslavi, v Josefově u Hradce Králové, odkud jsem já.
Lidovky.cz: A scénu soudu budete točit na Pankráci?
Ano, budeme točit přímo v té místnosti, protože ta je nezměněná. Interiéry zůstaly. Je to úžasné, že nás tam pustí.
Milada Horáková
Lidovky.cz: Jak dlouho budete natáčet a kdy plánujete film nasadit do kin?
55 dnů. Budeme točit teď v létě, a pak ještě dotáčet týden v listopadu. Do kin půjde film příští rok, v druhé půlce. Přesná data samozřejmě ještě nevíme.
Lidovky.cz: Co vás osobně na osudu Milady Horákové nejvíc zasáhlo? Je nějaký moment, který je vám bližší?
Myslím, že ten nejbližší moment pro mě je loučení Milady s dcerou Janou noc před popravou. To je nejsilnější zážitek. A kdykoliv si čtu dopisy, které psala, je to pro mě velmi emotivní. Protože vím, co se stalo potom, že se to opravdu odehrálo. A hlavně, jaké to mělo následky na celé její okolí, na rodinu.
Lidovky.cz: Kde podle vás brala Milada Horáková svou vnitřní sílu, díky které nepodlehla věznění ani mučení a trvala na svých názorech až do konce, přestože věděla, jaký trest jí hrozí?
Milada věřila v Boha a to jí drželo v těch nejtěžších chvílích.
Milada Horáková s dcerou Janou.
Lidovky.cz: Film se zabývá celým životem Horákové, nebo jen kratším úsekem?Já jsem původně chtěl obsáhnout období od roku 1924 až do roku 1950, ale její život je tak nabitý událostmi, politickou kariérou a další činností, že by se to do jednoho filmu nevešlo. Hlavně jsem tedy pokryl období od roku 1937 do roku 1950, to je hlavní dějová linka.
Lidovky.cz: Když jste ještě film připravoval a mluvil s pamětníky, našel se někdo, kdo vás odrazoval od toho projektu?
Ne, to vůbec ne. Já jsem taky nedělal interview s Brožovou a podobnými. Mluvil jsem jen s těmi, kteří na Miladu vzpomínali v dobrém. Podporovali mě a říkali, že je důležité, abych ten film na točil.
Lidovky.cz: Co je podle vás na příběhu Milady Horákové aktuální v dnešní době?
Myslím, že je to teď aktuálnější než kdy předtím od Sametové revoluce. S tím, co se děje v Rusku i u nás v politice. Stalo se, že několik investorů za mnou přišlo s tím, že chtějí do toho filmu investovat už jen kvůli tomu, co se tady děje, a jak se překrucuje historie, jak se mění nálada ve společnosti. A myslím, že je důležité dělat takový typ filmů, ne jen o Miladě, ale takových, kde se minulost začne víc rozebírat. Milada, to je silný a přímočarý příběh o žene, která žila v neobyčejných dobách, a nechávám na divákovi, aby se rozhodl, co si o její postavě myslet.
Lidovky.cz: U nás vůbec nevzniká moc hraných filmů o naší minulosti, které by byly vážně pojaté. Hořící keř o Janu Palachovi natočila také režisérka z venku – protože vy jste sice Čech, ale nežijete tu už dlouho. Jak vy se vlastně cítíte? Ještě jako Čech?
Rozhodně. Je pravda, že už si ani neuvědomuju, že je to polovina mého života, co žiju v zahraničí. Ale ano, jsem Čech, mám tu nejlepší přátelé, spolužáky z gymnázia, rodiče, sourozence, celou rodinu.. Austrálie a Amerika mě samozřejmě v dobrém slova smyslu poznamenala a jsem za to vděčný, za všechny zkušenosti, které jsem měl, za to, že jsem tam mohl žít. Ale nikdo mi neodebere, že jsem Čech! I když jsem ve Státech, sleduju, co se tady děje. K mé ranní kávě patří každý den i zprávy z Česka.
