Film Hon na lišku ukazuje rub amerického snu

Zápasník ve volném stylu Mark Schultz (Channing Tatum) vyhrál v roce 1984 v Los Angeles zlatou olympijskou medaili. Hon na lišku začíná tři roky po jeho vítězství. Bývalý šampion se uzavřel do sebe a druhé si drží od těla. Přespává v laciném příbytku, inkasuje dvacetidolarové honoráře za motivační proslovy pro školáky a energii doplňuje instantními nudlemi. Přesto doufá, že bude opět patřit k zápasnické špičce. Touha po dokonalosti je vlastní i americkému multimilionáři Johnu Du Pontovi (Steve Carell). Jeho rodina zbohatla díky střelnému prachu a dynamitu. Kromě zbraní Du Pont miluje také Ameriku a wrestling. Zdá se tudíž logické, když se rozhodne svou sbírku vzácných objektů doplnit o Marka Schultze, odhodlán vytrénovat z mladého sportovce vítěze další olympiády, tentokrát v Soulu.

Schultz zůstává osamocen jak v životě, tak ve většině záběrů. Jeho staršího bratra Davea (Mark Ruffalo) oproti tomu zpravidla vidíme obklopeného živou společností. Vypadá to, že pouze komunikativní Dave dokáže proniknout do Markovy osobní zóny a dovést ho k vítězství. Tuto skutečnost si uvědomí Du Pont, který také druhého z bratrů Schultzových přizve do svého nově sestaveného týmu, příznačně pojmenovaného podle rodinné závodní stáje - Foxcatcher (tak také zní v originále název filmu). Mark ovšem s nelibostí nese, že se o svého štědrého patrona nově musí dělit s bratrem a konkurenta začíná v Daveovi vnímat také Du Pont. Vznikající a zanikající citová pouta a vyvolané napětí mezi skutečnou a náhradní rodinou se stanou podložím pro událost, která v roce 1996 šokovala svět.

Marrk Ruffalo (Dave) a Channing Tatum (Mark).

Režisér Bennett Miller rád vypráví příběhy skutečných lidí. Hon na lišku, založený na pamětech mladšího z bratrů Schultzových, tvoří společně s portrétem slavného spisovatele (Capote) a pohledem do zákulisí profesionálního baseballu (Moneyball) volnou trilogii filmů o temných podobách amerického snu. Protagonisté všech tří filmů touží po úspěchu, ale teprve v případě Johna Du Pontaa Marka Schultze tato touha dostává patologický rozměr. Oba muže spojuje nenaplněná potřeba uznání (ať už matkou, bratrem, či americkým národem) a oba z cesty bezcitně odstraňují vše, co jim stojí v cestě za vytyčeným cílem.

Cena za vítězství

Jestliže Marka Schultze zprvu drží v realitě alespoň jeho bratr, Du Pont již kontakt s okolním světem ztratil. Jeho prázdný pohled napovídá, že není duchem zcela přítomen. S prošedivělými vlasy, zadrhávanou řečí a silnou vrstvou make-upu na tváři představuje obtloustlý, věčně přihrbený sponzor zrůdný odlitek populárního amerického komika Stevea Carella. Neustále zdviženou hlavou strhává pozornost ke svému prostetickému nosu a dává najevo povznesenost nad obyčejné smrtelníky, jejichž přízeň si kdykoli může koupit. Jeho vlastní vítězství jsou umělými konstrukty, sloužícími pouze ke krátkodobému uspokojení mužova frustrovaného ega. Podobně jako v Zuřícím býkovi Martina Scorseseho ani zde bojový sport není podmínkou, nýbrž pouze záminkou k vyprávění o hledání ztracené vnitřní rovnováhy.

Časté záběry amerických vlajek společně s poukazováním na Du Pontův patriotismus odkrývají další významovou rovinu filmu. Jestliže Schultz svou motivační řeč z úvodu filmu zahajuje slovy „Chci mluvit o Americe“, totéž činí Bennett Miller. Napjatý vztahový trojúhelník využívá k zamyšlení nad výší daně za vytvoření iluze vlastní nezničitelnosti. Důležitým motivem snímku je lživá mediální sebeprezentace samozvaných vítězů jako John Du Pont. Vítězoslavné obrazy, jimiž reaganovská Amerika posilovala národní hrdost občanů, film svým věcným stylem demaskuje a Marka Schultze situuje do role tragické oběti této propagandy.

Z filmu Hon na lišku.

Hon na lišku je ze tří Millerových filmů nejtemnější a nejméně empatický vůči postavám. Kamera herce pozoruje zpovzdálí jako objekty antropologického výzkumu. Odtažitý styl nám brání v proniknutí do vnitřního světa hrdinů. Neurčité pohledy do prázdna a iracionální jednání značně ztěžují snahu pochopit jejich pohnutky. Motivace si musíme domýšlet z náznaků, z pozic, které jim v rámci záběrů náleží, z rekvizit, které je obklopují.
Ačkoli je do zasněžené krajiny situováno až finále, mrazivý je celý film. Scény trvají o pár vteřin déle než je třeba, po větách následují dlouhé odmlky, humor je tabu. Výrazová a dějová ztlumenost však kromě vytváření dusivé atmosféry přispívají také k vypravěčské těžkopádnosti.

Zarputilé herectví tří hollywoodských hvězd, odvážně obsazeným proti jejich typovému zařazení, pomalé tempo vyprávění, chladný vizuální styl a ponurá hudba nám neustále připomínají, že sledujeme vážné drama, programově pojaté tak, aby vyhrávalo významná filmová ocenění (z Cannes si Miller odvezl cenu za režii). Millerův film funguje lépe, jste-li předem obeznámeni s tragédií, k níž směřuje. Snáze mu pak odpustíte do krajnosti dovednou zachmuřenost. Teprve při znalosti konce je Hon na lišku nejen řemeslně precizní a významově bohatou, ale zároveň dramaturgicky konzistentní výpovědí o americké posedlosti vyhráváním.