Lidovky.cz

Deska k 91. narozeninám. Aznavourův klub aktivního stáří

Kultura

  6:00
Je ročník 1924, podle vlastních slov stoprocentní Francouz i stoprocentní Armén – a nikdy neodešel ze scény. K jednadevadesátým narozeninám si nyní v květnu vydává album Encores.

Po Sinatrovi tady nikdo takový není. Charles Aznavour se má k světu. foto: Reuters

Charles Aznavour si písně sám napsal a figuruje tu i motiv války, na jejíž konec se momentálně po sedmdesáti letech vzpomíná. „Je to poprvé, co jsem napsal album, které hovoří o mé minulosti,“ řekl nedávno Aznavour, podle kterého se v něm mísí „válka, hnutí odporu a místa, kam se chodilo se opíjet“.

Hvězdou i arménským velvyslancem

Dnešní pop zažívá návraty těch, kteří se už uklidili do ústraní. To není případ Charlese Aznavoura: lze říci, že když přežil souputníky své generace, jako Franka Sinatru, nabrala jeho kariéra vyšší obrátky. Má v zádech velkou minulost: začínal jako autor pro Edith Piaf, napsal přes tisíc písní, zpíval v osmi jazycích a hrál v osmi desítkách filmů. V novém tisíciletí vydal osm (!) původních alb a to nemluvíme o krabici se šedesáti disky, jíž label Barclay vloni oslavil jeho devadesátiny.

Když ho ve filmovém dokumentu vidíme, jak křepce vyhlíží při loňském natáčení s populární Zaz (ročník 1980), působí to jako reklama na život ve velké pop-music. Zpěvák během jam session vymyslí, že jejich duo by se mohlo jmenovat Zaznavour, s lehkostí – byť parlandem – odzpívá svůj part a v závěru prohodí, že kdyby produkce chtěla i anglickou verzi, stačí se ozvat.

V roce 2009 se Aznavour (vlastně syn arménských uprchlíků Aznavurjan), stal arménským velvyslancem ve Švýcarsku a zároveň zástupcem této země v OSN. Vyvrcholila tak jeho dlouholetá podpora: zvlášť citelná byla po zemětřesení v Arménii v roce 1988, kdy Aznavour vytvořil charitativní fond a upoutal pozornost písní, v níž se k němu připojily Mireille Mathieu a další hvězdy. Arménie je jedním z důvodů, proč má Aznavour po dekády častý kontakt s ruským impériem. Dnes je držitelem ruského státního vyznamenání. Východní kulturní politika občas ráda lehce zneužívá a podtrhuje jeho činy, které mají pozadí hudební, ne ideologické: třeba když Aznavour odjel na Kubu a natočil tam album s pianistickým veteránem Chuchem Valdésem.

Stal se ztělesněnou vzpomínkou na dvacáté století, respektive na jeho humanistické a kulturní poválečné tendence, kdy Evropa ještě nabízela živou variantu vůči síle amerického showbyznysu. Jistě i proto na něj chodí v Izraeli prezident Šimon Peres a předseda Evropské komise Barroso popřává sluchu jeho návrhům na prodloužení legislativní lhůty copyrightu. Charles Aznavour je legenda – a jak vidíme z televizních spotů na webu, tělesně i uvažováním dosti čiperná.

Klub aktivního stáří

Těch jednadevadesát let je pro vydání autorského alba skutečně docela „nářez“. Ale jinak je gerontoscéna dnešního popu široká a živá. Stačí vytyčit „laťku klasiků“: Paulu McCartneymu je dvaasedmdesát a nejstaršímu z Rolling Stones, bubeníkovi Charliemu Wattsovi, o dva víc. Ringo vydal v nynějších 74 letech nové album, Bob Dylan jakbysmet – a osmdesátiletý Leonard Cohen koncertuje a nahrává a koncertuje...

Kdo z hlubin dvacátého století se ještě dožil dneška? Patrně nejstarší je s 98 roky lady Vera Lynnová – ta, která zpívala britským vojákům během druhé světové války (a o jejímž státem podporovaném optimismu pak, poněkud hořce, zpívali Pink Floyd ve Zdi). Americká muzikálová a filmová hvězda Doris Day už dnes nevystupuje, drží se však aktivit za práva zvířat; vtipné je, že se u ní tak úplně neví, zda je jí 91, nebo 93. To souvisí s komplikovanou otázkou, zda je v tomto věku výhodnější dělat se spíš starší, nebo mladší.

Takže kdo reálně vystupuje? Přímo u nás třeba loni vystupoval Tony Bennett (88), který nedávno vydal album duetů s Lady Gaga. Do Plzně se na říjen chystá bluesový kytarista John Mayall (80). Skutečná rock’n’rollová legenda Chuck Berry (88) si jednou měsíčně zahraje ve svém domovském městě St. Louis. Občas se někde zjeví Jon Hendricks, textař a jeden z otců moderního jazzového vokálu (93), do činelů pořád skvěle tepe souputník Charlieho Parkera či Chicka Corey, hráč na bicí Roy Haynes (90), velkolepý bigband po vesmírném kapelníkovi Sunu Raovi má dnes v čele saxofonistu Marshalla Allena (90). Ještě vloni si v Antverpách zahrál velikán jazzové foukací harmoniky Toots Thielemans (93). Nikterak usedlý se nejeví jeden z největších hitmakerů, otec teenagera a koneckonců i žák Bohuslava Martinů Burt Bacharach (86).

A drtivou laťku nasadil neoklasický skladatel Elliott Carter: zemřel (v roce 2012) ve 103 letech a po devadesátce publikoval na čtyřicet kompozic.

Jistě: nejde o to, nenechat se sestřelit z pódia ani na smrtelné posteli, ale cosi silného vytvářet nebo reprezentovat velkou minulost. Žijeme v období, kdy styly staré přes půl století pořád oslovují. Z jejich posledních autentických zástupců na nás přejde možná spíš sentimentální pocit, že jsme rádi, že tu ještě můžeme být spolu, než nějaká světoborná informace. Ten nám později žádný archiv neposkytne.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.