Jimmyho tančírna: levicový ráj v irské sokolovně

Ken Loach se levicovým nazíráním světa nikdy netajil a nyní dostal příležitost s láskou připomenout osobnost, která se zapsala do dějin irského proletářského hnutí – dělníka rolnického původu Jamese Graltona (1886–1945), jenž dokázal ve 20. a 30. letech minulého století přesvědčit sebe i jiné, že svoboda, radost a komunismus půjdou dobře k sobě.

Dějiny Irska po válce za nezávislost (1919–1921) a následné občanské válce (1922–1923) jsou pro našince trochu složité k uchopení: na politické scéně se střetávali zejména zastánci smlouvy uzavřené s Brity s jejími odpůrci, dílčích uskupení však bylo samozřejmě více, lišila se míra jejich nacionalismu a bojovnosti, jejich sepjetí s katolickou církví i představy o zajištění sociální spravedlnosti.

Ani Ken Loach ve svém filmu detailně nepředstavuje jednotlivé politické frakce a trendy, spokojí se se základním nástinem situace. Je rok 1932 a James Gralton se vrací na malou farmu svých rodičů po deseti letech strávených ve světě, zejména v USA: v Irsku se změnila vláda a svobodomyslný James má naději, že by se nemusela opakovat situace z doby před deseti lety, kdy musel rodnou zemi opustit. Už tehdy se pokusil s přáteli na svých pozemcích vybudovat a provozovat komunitní centrum, inspirované Jamesovými předchozími aktivitami v New Yorku a nazvané na počest irských republikánských a levicových vůdců „Pearse – Connolly Hall“. Místo, kde se dalo tančit, bavit se, diskutovat, osvětově působit.

Jimmyho tančírna.

Budova je teď polorozpadlá, společenský život místních omezen na akce zaštítěné církví. Ve vzpomínkách Jimmyho sousedů, ba i v myslích těch, kdo původní tančírnu snad ani nemohou pamatovat, však bývalé centrum stále jasně září jako maják, k němuž se upínají jejich naděje. Jimmyho tak záhy po jeho návratu zahrnou vyřčené i nevyřčené výzvy k obnovení sálu. Jimmy vzdoruje jen chviličku a záhy se ruka k ruce vine a dobré dílo se podaří; tím spíš, že jedna z těch rukou patří Jimmyho dávné lásce Oonagh. Ta je už sice vdaná a má děti, ale nadšení pro Jimmyho ani pro pokrokové myšlenky rozhodně neztratila.

A tak sál brzy ožije všemožnými prospěšnými aktivitami. Děti se v něm učí malovat, mladíci boxovat, dospělí politicky uvažovat. A všichni samozřejmě tančit – jak irské lidové dupáky, tak jazz, k čemuž jim Jimmy z Ameriky dovezl gramofon a desky. Rajské souznění lidí dobré vůle bohužel končí za vraty Jimmyho shromažďovny. Jimmy a jeho přátelé se nemohou jen bavit – někdy je potřeba i zabojovat. Nejkřiklavějšími případy sociální nespravedlnosti jsou osudy rodin bezzemků vypovězených statkáři z nájmu. To se potom řeší tak, že se statkářova zvůle kolektivním rozhodnutím spravedlivých zruší a vyhnaná rodina je za asistence davu nastěhována zpět... Je to zvláštní situace, kdy se setkávají utopické dýchánky s problematickými praktikami málem sovětského typu, to vše ve státě, kde většina společnosti i vládnoucí elita jsou přísně konzervativní a oddané církevním autoritám. A právě církev se stane Jimmymu nejtvrdším soupeřem. Hlavním Jimmyho protihráčem je duchovní, v jehož farnosti tančírna stojí. Ten pořádá protiakce, dští na návštěvníky Jimmyho večírků síru z kazatelny, vidí v Jimmym nebezpečného propagátora komunismu – což tedy Jimmy, a nelze to nijak obejít, skutečně byl. Zároveň je konzervativní kněz při své inteligenci, rozhledu a poněkud ukryté empatii schopen vnímat Jimmyho upřímnost, oddanost ideálu a statečnost. To mu však nebrání v tvrdém boji, který má nakonec fatální důsledky.

A nešlo by to přece jen?

Jimmyho tančírna celkem nepokrytě vypráví obdivnou legendu ze života levicového světce. Koneckonců Jimmy si od svého protivníka – kněze vyslechne jednu z těch hlubokých vět, na kterých si tvůrci dávají záležet: „Vy nejste nevěřící!“ Ovšemže je Jimmy naopak zapálený věřící, jen je jeho víra „trochu“ jiná než ta katolická. Jimmy je radostným, charismatickým prorokem lepšího, radostného světa, který by mohl být, kdyby...

V rámci širšího kontextu stojí za připomenutí, že i když Irsko za časů Jamese Graltona působí dost středověce (a v tom není Loachovu filmu proč nevěřit), pro okolní svět byl socialismus skutečně jedním z předních a aktuálních témat. V přibližně stejné době přišli třeba v Československu Voskovec a Werich s filmovým manifestem levicového optimismuHej rup! – a duch Jimmyho spolku vyzařuje podobnou náladu. Nadšená představa svobodné, solidární a uvědomělé společnosti tehdy ještě nepodala tragické důkazy své neuskutečnitelnosti. Proto můžeme Jimmyho ušlechtilým pohnutkám docela dobře věřit a ctít je. Po historických zkušenostech nicméně není snadné mít pro tohoto filmového sympaťáka tak jednoznačný a romantický obdiv, jaký mu věnuje Ken Loach.

Z filmu je totiž cítit jakýsi nádech naděje, že by to snad přece jen šlo. Že, například, kdyby církevní představitelé našli ve svých srdcích tolik lásky a soucitu, kolik jim jejich víra ukládá, nemohli by přece být s komunisty (nebo jejich příznivci) ve sporu... V zemích, kde na rozdíl od Irska dostaly podobné představy prostor k uplatnění, ví ovšem většina publika stále ještě své. Výsledkem nebylo nic jiného než ještě mnohem drsnější potlačení svobodného shromažďování, zábavy, nezávislého vzdělávání, ovšemže také náboženského života. A likvidace či krutá proměna idealistů Jimmyho typu.

Snímek Kena Loache má v každém případě jednu zásadní přednost: vznikl ve svobodném prostředí a natočil jej kvalitní tvůrce. Takže se na něj dá hledět o poznání snáze a s větší vstřícností než třeba na podobně dojemné historky o levicových předácích v normalizačních seriálech, šířících oficiální a jediný povolený výklad dějin. Proto je filmJimmyho tančírna docela dobré vidět a hlavně je dobré o něm přemýšlet. Jeho nejhlubším základem je totiž obecná výpověď o střetu svobodného ducha s autoritativní, odlidštěnou mocí. V takto postavené konfrontaci se člověk těžko postaví jinam než na stranu Jimmyho. Což ale ještě neznamená, že mu musí spolknout všechny jeho nápady.