To, se letos přihodilo americkému nezávislému Gusi van Santovi, festival v posledních letech nepamatuje - jeho snímek Sea of Trees zklamal většinu kritiků a v bodovém hodnocení panelu novinářů pro časopis Screen získal 0,6 bodu z možných 4. Z takového jednohlasného odsouzení se režisér i producenti filmu budou asi hodně dlouho vzpamatovávat.
Naopak miláčkem publika je zatím jednoznačně film Todda Hayense Carol s vynikající Cate Blanchettovou v titulní roli. Ta se s největší pravděpodobností může začít pomalu těšit na cenu za ženský herecký výkon. Snímek natočený podle románové předlohy Patricie Highsmithové Price of Salt je zasazený do 50. let a vypráví o vztahu bohaté dámy ve středních letech, která zahoří láskou k mladé prodavačce. Tu si zahrála Rooney Maraová (Muži, kteří nenávidí ženy). Sám Hayens si už retro drama vyzkoušel před pár lety ve filmu Daleko do nebe s Julianne Moore nebo v seriálu Mildred Pierceová s Kate Winsletovou.
Dalším úspěšným filmem festivalu je prvotina maďarského režiséra Laszla Nemese Syn Saula, která nejvíce zaujala svojí působivou a na začínajícího tvůrce velmi vyzrálou formální stránkou. Naproti tomu jako zklamání se zatím jeví pokusy o anglicky mluvené filmy jinak úspěšných a zajímavých evropských tvůrců. Ty jsou v hlavní soutěži zastoupeni čtyřikrát. Na film Mládí Itala Paola Sorrentina si ještě musíme pár dní počkat, ale z dosud uvedených ani Matteo Garrone ani Joachim Trier svými novými filmy neoslnili. Angličtina sice výrazně zvyšuje prodejní potenciál snímků, ale u obou autorů se raději budeme těšit na to, že se v tvorbě vrátí ke svému rodnému jazyku a lokálním hercům. Pouze řecký režisér Yorgos Lanthimos se svým sci-fi snímkem Humr dokázal - alespoň pro část publika - s anglicky mluveným filmem obstát.
Francouzská filmová revoluce
68. ročník festivalu, jehož číslo připomíná revoluční události roku 1968, kdy byl festival poprvé a zatím naposledy předčasně ukončen kvůli intervenci francouzských režisérů, doprovázela ještě před jeho začátkem malá francouzská filmová revoluce. Tři francouzští režiséři (Arnaud Desplechin, Philippe Garrel a Miquel Gomez) se totiž rozhodli dát před oficiálním programem přednost uvedení v paralelní nezávislé sekci Quinzaine des realisateurs. Všem jim totiž byla nabídnuta účast nikoliv v hlavní soutěži, ale v druhé soutěžní sekci Un certain regard. Sekce Quinzaine des realisateurs je nesoutěžní a byla založena v roce 1969 režiséry, kteří nesouhlasili s politikou velkého festivalu a místo soutěžení o ceny chtěli nezávisle přestavovat to nejzajímavější, co za poslední rok ve světě filmu vzniklo. Vzhledem k velmi pozitivním ohlasům na filmy výše zmíněných filmařů, může být ředitel La Quinzane Edouard Waintrop se svojí prací spokojený. Po čtyřech letech ve funkci totiž vlastně až letos výrazněji ukázal, že si velký festival bude muset na menší paralelní sekce v boji o filmy dávat přeci jen pozor. Dravá konkurence je i zde zdravá a umožní filmům, které neodpovídají vkusu ředitele Festivalu v Cannes, muže s právem vetta, Thierry Fremauxe, aby byly představeny na jednom z největších a nejdůležitějších filmových svátků na světě.
Proti loňským letům se festival zdá o mnoho klidnější a chudší na vděčné události typu ukradených šperků či skandálních vystoupení tvůrců a ani mezi promítanými filmy se zatím nenašel žádný, který by vyloženě pobouřil či překvapil diváky. To je samozřejmě z pohledu PR pro mediální ohlas festivalu škoda, a tak se možná ještě nějaké zábavné historie v následujících dnech dočkáme. Největší naději můžeme v tomto ohledu vkládat do projekce 3D filmu Love od režiséra Gaspara Noého, který slibuje trojrozměrnou podívanou na hranici pornografie a bude poprvé uveden ve středu v sekci půlnočních filmů.