Modrající Lenin i prázdný pavilon. Bienále v Benátkách mezi poezií a katastrofou

Že se nebude jednat o žádnou konejšivou selanku, naznačuje už vstupní instalace v bývalých loděnicích v Arsenale, kam se přehlídka rozšířila už roku 1999. Ghanský umělec Ibrahim Mahama, pokryl stěny už tak tísnivého koridoru obří plachtou sešitou ze starých jutových pytlů často potištěných jmény obchodníků. Vznikla tak ponurá zeď nářků, upomínka na otrokářství i reminiscence maskovaných válečných zákopů.

Koridor v prostorách Aresnale - Ibrahim Mahama.

Pokud bychom chtěli najít prvek charakteristický pro mezinárodní expozici kurátora Okwui Enwezora, která se už tradičně rozprostírá jak ve většině prostor Arsenale, tak v Centrálním pavilónu v Giardini, byla by jím nejspíš asambláž. Divák může mít místy až pocit, že se ocitl o 50 let zpět, kdy svět umění dobývali Antoni Tapiés, Robert Rauschenberg, nebo César... Jakoby princip míšení více či méně nesourodých prvků do soudržného estetického celku dnes získal nové, často i politické konotace.

Asambláž Moniky Bonvicini.

Syndrom prázdného místa

Často přítomným protipólem nahuštění a přeplnění je syndrom „prázdného místa“, jak ho zhmotňuje hned několik národních expozic. Budova rakouského pavilónu navržená roku 1934 Josefem Hoffmannem a Robertem Kramreterem je dělena obloukovými průchody. Konceptuální umělec Heimo Zobering je nyní podťal černým, podsazeným stropem, který odstřihnul klasicizující oblouky a ponechal jen vyprázdněný černobílý kvádr bez jakéhokoliv dalšího prvku, který by mohl narušit jeho strohost.

Rakouský pavilón Heimo Zoberinga.

Prázdný prostor vítá také diváky českého pavilónu, který pojednal Jiří David. Za pětimetrovou stěnou, která jej přepažuje, se překvapivě skrývá černobíle přemalovaný ústřední výjev z Muchovy Slovanské epopeje. Jen krok před ním je postaveno obří zrcadlo, které odráží nejen obraz, ale i diváka stojícího před ním. Ten se tak stává součástí Apoteózy Slovanstva, jehož sepětí je dnes stejně ambivalentní a vyčpělé jako černobílá reprodukce Muchova tolik diskutovaného veledíla. Davidova koncepce se ptá po významu pojmů domov, vlast a národ, po potřebě a nebezpečí kolektivní identity. Jeho instalace, kterou britský deník The Guardian zahrnul mezi 15 nejzajímavějších počinů letošního Bienále, je silná, mnohovrstevnatá a přitom dobře srozumitelná – jen je nutno znát historické souvislosti. A právě ty mohu informacemi přesyceným návštěvníkům snadno uniknout.

Český pavilon: Apotheosis Jiřího Davida.

Další svébytný site specific projekt, který útočí nejen na psychiku, ale i na samotný fyzický stav diváka, připravila autorka švýcarského pavilónu Pamela Rosenkranz. Návštěvníky nechá nejprve postát v synteticky zeleně zbarveném předsálí, odkud dále vstupují úzkou chodbou směrem k místnosti, která je jako bazén od kraje ke kraji naplněna znepokojivě mléčně oranžovou tekutinou. Ta má společně se světlem, zvuky a vůní evokovat jakési obří tělo. Kdo si nepřečte, nepochopí, ale i beztak je zážitek z dráždivě nepatřičného prostoru jedním z těch, které se vryjí do paměti.

Švýcarský pavilón: Pamela Rosenkranz (1)

Se samotnou, už tak dost výraznou architekturou pavilónu severských zemí, kterou prorůstají tři mohutné stromy, pracuje umělkyně Camille Norment. Okna budovy namnožuje a jejich rámy s vytlučenými skly nechává vyhřeznout mimo stavbu. Ve své podstatě destruktivní instalace umocněná intenzivním zvukovým doprovodem tak dokazuje, že i zánik a rozklad mají svoji zvláštní neodolatelnou estetiku.

Nordický pavilón- Camille Norment (2)

Další instalaci doslova prorostlou prostorem připravila japonská umělkyně Čiharu Šijota. První patro japonského pavilónu protkala hustou pavučinou rudých vláken, ze kterých jako krápníky v jeskyni visí tisíce klíčů. Okouzlující prostor vrací diváky do hájemství dětství, kdy klíče byly nejen jistotou domova, ale i tajemných příslibem vstupu do uzamčených míst. Projekt doplňují krátké filmy, ve kterých malé japonské děti vzpomínají, jaké to bylo, než se narodily. „Létala jsem,“ říká s jistotou jedna holčička. „Teď už to nedokážu,“ konstatuje lakonicky.

Japonský pavilón. Čiharu Šiota: Klíč v ruce.

Poezie prostá je naopak ruská expozice: těžko říci, zda gigantická plynová maska s vnitřní videoprojekcí simulující lidskou tvář s e sledujícíma očima, je orwelovskou reminiscencí, sebeironií, nebo globální výhrůžkou.

Ruský pavilon - Irina Nachova.

Křečovitá „originalita“ versus rebelující odvaha

Národní expozice se mnohdy až křečovitě snaží upoutat svojí novostí a originalitou – a ty se neslučují s tradičními médii, jako je malba nebo socha. Volba ve prospěch obrazů či plastik tak zavání buď bezradným zpátečnictvím a nebo je naopak důkazem až rebelující odvahy. Tu letos nečekaně prokázala Velká Británie, když svůj pavilón svěřila Sarah Lucas. Enfant terrible legendární skupiny Young British Artists (kteří už moc mladí nejsou), zaplnila pudingově vyžlucené sály pro ni typickými, bezhlavými odlitky ženského těla v sebeironizujících, dehonestujících a rezignujících pozicích. Vadnoucí, obtížné, zbytečné tělo, které se stalo obětí vlastní zběsilosti, autorka ztvárnila také v druhově i pohlavně indiferentních stvořeních odlitých ze svázaných splasklých balónků. Působí směšně, dojemně i odpudivě a v neposlední řadě mohou být čteny i jako parodie na nablýskané „balónové plastiky“ megastar současného artbyznysu Jeffa Koonse.

Britský pavilon: Sarah Lucas (2)

Šťastnou ruku při volbě tradičního média mělo i Rumunsko, které reprezentuje malíř Adrian Ghenie. Jeho dílo není českému divákovi neznámé – bylo součástí výstavy Nightfall v pražském Rudolfinu (2013). V sérii deformovaných portrétů mužů, kteří psali příběh 20. století, a alegorických zobrazení některých historických událostí prezentuje Ghenie společně s Darwinem (který je ostatně hlavní postavou jeho obrazů) dějiny lidstva jako nemilosrdné přeskupování společnosti mezi vítězi a poraženými. Ve výsledku je tak jeho tvorba možná více politicky radikální, než některá angažovaná videa, kterých je Bienále plné.

Rumunský pavilón. Adrian Ghenie-Turning: Blue (Modrání)