Třídílný Jan Hus v ČT: víc portrét politiky než Husa a vymknutý jazyk

ČT uvede Jana Husa podle Kantůrkové. Velkolepá trilogie stála 45 milionů

Nepopiratelnou zásluhou díla scenáristky Evy Kantůrkové a režiséra Jiřího Svobody je, že bude mít od nynějška televize možnost připomínat velkou postavu české historie i jiným dramatickým dílem než exaltovanou báchorkou Otakara Vávry z roku 1954. Tento Jan Hus je skutečně významně jiný – jakožto hrdina i jako celé dílo. Vávrův Hus v podání charismatického Zdeňka Štěpánka burcoval, přesvědčoval a bouřil emoce (pohříchu v linii komunistické ideologie, která si Husa přisvojila jako svého předchůdce).

Nový Jan Hus, představovaný Matějem Hádkem, má být ukázán jako lidský, uvážlivý, vlastně mírný, leč zásadový muž, který vybízí více k přemýšlení a čestným skutkům než ke hněvu a bouřím. A celá trilogie je evidentně určena ne k vzrušenému oslavování či oplakávání hrdiny, ale k hlubšímu zamyšlení nad všemi souvislostmi Husova osudu. Tento záměr ostatně podporuje i poněkud sporná postava vzdělaného dominikánského mnicha (Milan Kňažko), jakéhosi středověkého univerzálního diplomata, který je přítomen všem důležitým okamžikům, diskutuje o nich a někdy i aktivně zasahuje do děje.

Pevný Hus versus zlomený Páleč

Zrapovaný reformátor. Jak zní Jan Hus podle Bonuse či Kyklos Galaktikos?

Po krátkém prologu, který ukazuje Husa v kruhu rodiny v jeho rodných jižních Čechách (což je jeden z hlavních motivů, jimiž je Hus charakterizován), je pozornost diváků ihned směrována jinam, do nejvyšších pater politiky. Do dějinného soukolí vstupujeme ve chvíli, kdy Zikmund nechává svého bratra Václava internovat ve Vídni a hodlá se zmocnit vlády nad českým královstvím. A Husova první představená angažovanost je politická: v kázání se zastává Václava a vyzývá k jeho podpoře.

Politika přebírá ve Svobodově trilogii hlavní roli ještě mnohokrát a vlastně ji nikdy neopouští, prolíná jako zásadní hybatel osudy Husa a jeho blízkých. Vedle dění na českém královském dvoře míchá dějinami také vývoj ohledně papežského stolce, obsazeného nejprve dvěma, pak dokonce třemi Svatými otci. Právě ten třetí v pořadí – Baldassare Cossa –, muž pochybné pověsti a silné osobnosti, je další z významných postav trilogie.

Jan Hus netradičně. Multimediální show rozsvítí Betlémskou kapli

Na pozadí intrik, dílčích zájmů, ale i dobře myšlených a osobní prospěch přesahujících snah „velkých hráčů“ je pak zobrazen Jan Hus jako upřímný vyznavač živé a nekomplikované víry v Krista coby jediné nezpochybnitelné autority. Muž s jasným morálním kompasem, který mu nedovolí uhnout od vytyčené cesty. Jeho protihráčem je Štěpán Páleč, druhdy nadšený vyznavač Wyclifa (k němuž má Hus postoj spíše obezřetný), jehož však navždy zlomil šok ze střetu s brutalitou moci. Pálečův zborcený charakter kontrastuje s Husovou prostou jistotou, že uhnout od pravdy není kam.

Jan Hus Matěje Hádka je civilní, mírný, neokázalý – tvůrci jako by záměrně chtěli vytvořit protipól štěpánkovského vůdce lidu. Se svými kolegy z univerzity diskutuje Jan Hus (skoro se zdá, že až výhradně) při cachtání v řece. S oblibou dochází za platonicky milovanou královnou Žofií, s níž zase zásadně hraje šachy v zahradním altánku... Tento přimyšlený motiv možná vzbudí nejvíce debat, ale není vlastně věrohodnosti příběhu ani obrazu Husa nijak zásadně na závadu. Přesvědčivost vázne spíše v jiných momentech. 

Pocta kardinálu Vlkovi. Bude papežův vyslanec při výročí Husovy smrti

Tím, že tvůrci tak citelně ubrali z Husovy řečnické naléhavosti a charismatičnosti, ztratil se také jeden z klíčů k jeho oblibě a vlivu. Husova kázání v Betlémské kapli působí podivně krotce, mdle a jako by ani nedopadala na úrodnou půdu: posluchačstvo stojí a tváří se neutrálně. To možná sice dobře vystihuje převládající povahu české veřejnosti napříč dějinami, ale divákovi pak poněkud chybí spojnice mezi nevýrazným Husovým působením a vzruchem, který jeho činnost budí v národě i u politiků a vysokých církevních představitelů.

Ještě mlhavěji je zobrazeno Husovo působení na pražské univerzitě, v jejímž čele po odchodu německých mistrů a studentů stanul. Nedozvídáme se prakticky nic o jeho akademické kariéře, ale ani o jeho odborné činnosti. A to je možná nejzávažnější bílé místo husovské trilogie: nevidíme a ani se příliš nepokoušíme nahlédnout Husovi do hlavy. Nejsme u jeho myšlenkového vývoje (potkáváme ho jako už hotového kazatele a akademika), nesledujeme tok a logiku jeho teologických úvah. Přitom ty jsou základem všeho jeho dalšího myšlení a konání. Také si je těžko představit, že tento Jan Hus se vší naléhavostí zažívá pocit kvapně nadcházejícího, zásadního a pro svět životně důležitého střetu s antikristem. Husovy debaty i karatelské promluvy se dlouho odehrávají spíše v tónu klidné analýzy.

Kdo je tu vlastně Němec?

Hus v této podobě není nepřijatelný a snaha ukázat ho v nezvyklém světle je chvályhodná, ale nakonec nedává úplně přesvědčivý a vyčerpávající klíč ani k jeho osobnosti, ani k jeho významu. Takový klíč musí divák (kterému to za to bude stát) hledat ve vlastním uvažování o Husovi a v informacích, které v trilogii nenajde.

Z hlediska uměleckého a řemeslného přináší Jan Hus lehce nadprůměrnou televizní podívanou. Uznání zaslouží práce s lokacemi – středověké interiéry i venkovní prostory „hrají“ skutečně důvěryhodně a podporují výtvarnou kvalitu i autenticitu vyprávění. Ta ovšem poněkud trpí v jiných oblastech. Nejvýrazněji se tvůrcům vymknula z rukou práce s jazykem. Je asi dobře, že se nepokusili imitovat archaickou mluvu, a nevadilo by ani rozhodnutí vést veškeré dialogy, reálně jazykově roztříštěné, jednotně v češtině. Zcela se však míjí účinkem úmysl zapojovat tu a tam, jako výrazový prostředek, němčinu: nejčastěji ve chvílích, kdy je zřejmě potřeba ukazovat, že je někdo „echt Němec“ nebo „echt protiva“. Není v tom však žádná logika, německy se chvíli mluví v Kostnici, když tam Hus dorazí, pak už ale zase všichni hovoří česky, včetně veškerých účastníků koncilu i papeže...

Česká televize není objektivní, je pod vlivem TOP 09, tvrdí Zeman

Kolísá také celková úroveň vyprávění. Jsou tu velmi dobré, přesvědčivě rozehrané scény (zejména ty s vynikajícím Vladimírem Javorským coby Václavem IV., ale výborný je také třeba Tomáš Dastlík jako Baldassare Cossa), ale potom také pasáže kostýmovaného divadélka, které trpí zřetelnou inscenovaností a chtěností, jakož i ne zrovna skvělými výkony některých herců v menších rolích. Potvrzuje se mimo jiné, že zahraniční herci v českých seriálech zásadně působí jako pěst na oko (Hartmut Krug coby univerzitní mistr Meistermann).

Česká televize se musí omluvit Rittigovi. Kvůli zlatu a milionům

Matěj Hádek dostává příležitost Husa nejplastičtěji ztvárnit v jeho mučednické, kostnické etapě. Tam je přesvědčivý, dojemný – ne plačtivě, ale neokázale hrdinsky. Věrohodně představuje Husovo duševní a fyzické utrpení i pevnost, která ho vede až k nejvyšší oběti. Husovo upálení (již nyní proslavené tím, že se natáčelo prakticky „naživo“) je předvedeno silně, důstojně a přesvědčivě. A výrazně přínosným prvkem je též hudba Michaela Kocába (jehož je možno zahlédnout také v malé roli kněze) – vokály Ivy Bittové a Matěje Rupperta mohou člověku znít v hlavě ještě dlouho po zhlédnutí trilogie. A doprovázet jeho další, soukromé pátrání po skutečném Janu Husovi. Třeba i s knihou Evy Kantůrkové.