Děj autorovy knihy Chudí v Lodži je zasazen do lodžského židovského ghetta a zachycuje životní příběh nechvalně známého židovského staršího Chaima Rumkowského. Titul Ravensbrück líčí barvité osudy Mileny Jesenské. A do období druhé světové války se autor vrací také ve Vyvolených, v nichž pojednává o nacistickém programu Euthanasie, v jehož rámci byli likvidováni nemocní a ti, co nevyhovovali tehdejším německým představám o čistotě krve. Včetně dětí na vídeňské klinice Spiegelgrund, kde bylo systematicky ponižováno, týráno a posléze usmrceno přes 700 sirotků a dětí duševně nebo fyzicky handicapovaných, takzvaně sociálně nepřizpůsobivých či rasově degenerovaných.
LN: Před Chudými v Lodži jste sepsal románový triptych volně zpracovávající osudy tří výrazných žen: Ulrike Meinhofové, Lou Andreas-Salomé a Mileny Jesenské. Mají ta díla něco společného?
Ty tři romány nejsou primárně o ženách. Spíš se dotýkají tématu, které se promítá do všech mých knih: je jím otázka historického determinismu. Jsme jen postavami hrajícími role, jež nám přiřkla historie? Nebo v rámci těchto rolí existuje prostor pro volbu a pro osobní svobodu? A co se stane, když už žádná volba není možná – když se ocitneme v katastrofální situaci, v níž ať už uděláme cokoli, bude to špatně? Čehož nejlepším příkladem je právě Rumkowski. Zoufale se snažil vypořádat se situací tak, aby to takzvaně dobře dopadlo, ale morálně selhal: aktivně se účastnil vyhlazování vlastních lidí.
LN: V komentáři k Chudým v Lodži se zamýšlíte nad tím, co by se bývalo mohlo stát, kdyby se zdařil atentát na Hitlera nebo kdyby se Rudá armáda nezastavila před Varšavou. Nebylo by stejně podstatné dodat, co by se asi bývalo stalo, kdyby se Spojenci místo Hamburku a Drážďan rozhodli vybombardovat Osvětim?
Tu alternativní historii jsem do komentáře nedodal proto, abych vytvářel alternativní scénáře, nýbrž proto, že jsem chtěl ukázat, že kdyby se kupříkladu Rudá armáda v jistém bodu nezastavila, Rumkowski by skutečně zachránil ty Židy, o nichž tvrdil, že je zachrání. A že kdyby Němci neměli dost času, aby povraždili devět desetin z více než 66 000 židovských dělníků pracujících v lodžském ghettu ještě v červenci 1944, Rumkowski by se do dějin opravdu zapsal jako zachránce.
Chtěl jsem tak podtrhnout etickou a morální stránku věci: říkal svým Židům pravdu, anebo lhal? Postavil se před obyvatele ghetta a řekl jim, že pokud budou plnit německé příkazy, přežijí. Jenže nepřežili. Proč? Protože se rozhodl pro strategii, kterou chybně považoval za racionální, a proto se dobrovolně zkompromitoval spoluprací s nacisty? Anebo to byla vyslovená lež, aby sám přežil pokud možno co nejdéle? Ta otázka je v knize otevřená a já se zajímal o to, jak se dnes lze vypořádat s odkazem, který po sobě Rumkowski zanechal. Koneckonců když jsem pozoroval přeživší procházející se bývalým lodžským ghettem, pořád říkali, že jim to či ono nařídil Rumkowski. Jistěže jim to nařizoval v duchu německých příkazů, avšak ti lidé v ghettu Němců viděli minimálně. A to bylo snad to největší zlo: nacisté si tím sami nechtěli ušpinit ruce.
LN: Anglický překlad The Emperor of Lies neboli Císař lží však už Rumkowského do jisté míry interpretuje…
V USA o názvu vždy rozhoduje nakladatel. Byla to jeho volba. Takové významové zúžení nebylo mým záměrem – už proto, že věřím, že jako spisovatel jsem se čtenářům naopak snažil prostor k možným výkladům rozšířit. V knize samotné se tím změněným titulem nic nemění, nicméně čtenářovo vnímání textu se tímhle názvem jakoby předem vymezuje, což mě netěší.
