S úsměvem nad hrobem. Film Domácí péče je v českém prostředí malý zázrak

Filmů o fatálních nemocech a umírání přibývá a ještě nejspíš přibývat bude, jak ke druhému břehu pomalu plují generace nepoznamenané jinými vážnými traumaty. V české kinematografii v poslední době toto téma výrazně zpracoval Zdeněk Tyc ve snímku Jako nikdy, kde předestřel poměrně drastickou podobu odcházení ze světa. V kinech se nejspíš i proto jeho snímek velkých návštěv nedočkal. Domácí péče má k diváckému úspěchu přece jen lepší předpoklady. K neradostnému tématu přistupuje v úhrnu s mírným optimismem a vtipem.

Hlavní postavou je zdravotní sestra Vlasta (Alena Mihulová), která se specializuje na návštěvy těžce nemocných pacientů v domácí péči. Její klienti jsou rozeseti po značném kusu moravského venkova, takže je Vlasta skutečně na roztrhání. Obětuje se i pro svého manžela Láďu (Bolek Polívka), který má sice Vlastu i po letech manželství rád, ale je tak trochu ignorant a život jí zrovna ne ulehčuje. Vlastina dcera se dávno odstěhovala a bude se vdávat; i pro ni se Vlasta zřejmě dost obětovala, přesto to nevypadá, že by dcera byla právě šťastná. Zřejmě je v téhle rodině něco špatně.

Bolek Polívka a Alena Mihulová.

Naplno se to ukáže, když se Vlasta znenadání dozví, že má smrtelnou chorobu v neléčitelném stadiu. Tehdy se jí převrátí svět a přijde čas přehodnotit vše, co se zdálo být samozřejmé. Vlasta dosud zastávala praktický pohled na nemoci a jejich léčení: vedla kvůli tomu i spor s dcerou jednoho ze svých pacientů (Tatiana Vilhelmová), která je naopak dychtivou zastánkyní alternativních metod. Právě tato apoštolka léčitelství a duchovních nauk ovšem poskytne šokované Vlastě v dané chvíli jedinou účinnou oporu. Přivede ji ještě k větší kapacitě, charismatické a rázné léčitelce Miriam (Zuzana Kronerová), která Vlastu bez váhání zgruntu rozebere. Vysvětlí jí, že nemoci těla jsou ve skutečnosti nemoci duše. Že zničená slinivka signalizuje, že si pacient nedokázal osladit život. Že by Vlasta měla začít mít víc ráda sama sebe...

Zpočátku nedůvěřivá Vlasta postupně přijímá pomoc obou rádkyň a výsledky se začnou dostavovat: kruté bolesti, které ji sužovaly, ustupují i bez léků. Vlasta navzdory své diagnóze rozkvétá. Ozdravuje se její vztah k rodině i k pacientům, kterým už také nehodlá obětovat víc, než opravdu potřebují. Začíná věřit, že zázraky se dějí. O to větší je její nový šok, když zjistí, že s jejím léčením je to trochu jinak, než si myslela.

Odcházet připravený

Domácí péče svým divákům docela působivě sděluje, že není důležité jen to, zda člověk ze světa odejde, či nikoliv, ale ještě více možná to, jak se bude před tím (nakonec nezbytným) odchodem cítit. Vlasta v podání Aleny Mihulové se věrohodně proměňuje z ženy, která je přesvědčená, že musí veškeré síly vydat k jaksi „technicky“ pojaté záchraně všech okolo, v ženu otevřenou citlivějšímu vnímání věcí mezi nebem a zemí, ale hlavně připravenou k přijetí sama sebe. Přesvědčivý je také Boleslav Polívka jako domácký, trochu svérázný přívažek své ženy, který se propadl do vlastní pohodlnosti. Také on z osudového nezbytí prochází proměnou, která jej sice deptá, ale z vyššího hlediska je mu ku prospěchu.

Bolek Polívka a Slávek Horák při natáčení.

Slávek Horák, režisér desítek reklamních klipů, nepochybně ví, jak natočit propagační video, ale naštěstí také ví, jak je nenatočit: Domácí péče není agitační materiál příznivců alternativní medicíny, i když „vodnářský“ směr lidského uvažování a cítění evidentně respektuje a ukazuje jej jako cenný příspěvek k pojetí světa.

Obecně přijatelná výpověď diváky nenutí bez dalšího konvertovat – i tak jsou ale ještě určité momenty ve filmu trochu obtížně stravitelné. Tatiana Vilhelmová hraje nadšenou zastánkyni „energií“ dost podobně jako nábožensky zfanatizovanou dceru hlavního hrdiny Svěrákových Vratných lahví. Tam šlo ovšem o něco, z čeho by bylo dobré postavu vysvobodit, zatímco tady má zřejmě působit možná trochu přemotivovaně, ale v zásadě sympaticky a vědoucně – a tak úplně to nefunguje.

Tím, co filmu nejvíc a vlastně docela zbytečně odebírá body, jsou některé násilné pokusy o humor za každou cenu. Samy o sobě sice jako skeče fungují a publikum pravděpodobně rozesmějí (třeba scéna, kdy je potřeba pacienta „obrátit“, každý tím ale může myslet něco jiného), ale jsou z nějakého jiného filmu a Domácí péči obírají o jinak dost pečlivě budovanou atmosféru.

Domácí péče je zručně natočená povídka se zřetelnou myšlenkou, ozdobená výbornými hereckými výkony v hlavních rolích. Už to je v českém prostředí malý zázrak, ke kterému nedochází nijak často. Je to film, kterému sluší velké plátno, ale zrovna tak dobře se bude vyjímat při televizním vysílání, jehož bude ozdobou.

Rozhovor s Alenou Mihulovou přineseme tuto sobotu v příloze Relax.