Slovinští Laibach se minulý týden stali jednou provždy výjimečnými reprezentanty rockové a elektronické západní hudby na území KLDR. Přispěly k tomu oslavy sedmdesátého výročí korejské nezávislosti a osvobození z japonské nadvlády. Autoritářský režim se nyní rozhodl svolit k uskutečnění průlomového vystoupení „zámořské“ kapely.
Publikum dost dobře nemohlo vědět, co ho čeká – západní pop se do Severní Koreje dostává vzácně, jako pašované zboží. Navzdory okolnostem však byl o dva koncerty obrovský zájem: Laibach Liberation Day Tour musela být přeložena do většího sálu, který pojme 1500 diváků. Vedle 150 pozorovatelů ze zahraničí tu byli občané Severní Koreje. Na místě prý nebylo vidět moc uniforem nebo oficiálních tváří, zároveň je zřejmé, že ke vstupenkám se dostaly hlavně prominentní kruhy.
Jediný západní muzikál
Sestavit repertoár pro dva koncerty v Pchjongjangu se neobešlo bez problémů. Z navrhovaného setu korejská strana zamítla polovinu písní: proto mělo vystoupení nakonec 45 minut místo obvyklých devadesáti. „Prošlo“ hodně převzatých písní – třeba The Final Countdown, původní diskohit rakouských Opus Live Is Life a Across The Universe z posledního alba Beatles Let It Be, které slovinská skupina natočila ve vlastní verzi celé.
Svérázně vyznívá, že před koncertem museli Laibach přislíbit, že zahrají písně z amerického muzikálu Za zvuků hudby (Sound of Music). Hollywoodský snímek s Julií Andrewsovou z roku 1965 je totiž jedním z mála západních filmů, jež jsou v Severní Koreji distribuovány. Reportérovi časopisu Vanity Fair korejský muž vyprávěl, že viděl film víc než stokrát: na vysoké škole to byl pro studenty zásadní a ojedinělý zdroj, z něhož mohli slyšet mluvenou angličtinu. Proto Laibach hráli – nikoli poprvé – směs z písní jako Edelweiss a Do-Re-Mi: všichni v sále je důvěrně znali.
Což neznamená, že by se Laibach dočkali neutuchajícího aplausu. Vřelému přijetí byli nejblíž při nasazení korejské lidové písně Arirang (což je i název celého žánru, spadajícího dnes do kulturního dědictví UNESCO). Ale vcelku byla reakce zdvořile tlumená. „Celou dobu všichni seděli na místech, nenastalo žádné tleskání do rytmu ani společné zpívání, což je ale na zdejších koncertech normální,“ uvedl Simon Cockerell, šéf cestovní kanceláře Koryo Tours se sídlem v Pekingu.
Výraz korejského publika na oficiálních fotkách a videích nám nemusí připadat exoticky: velmi podobně se tváří kožené, nejisté publikum při televizních koncertech Karla Gotta ze 70. let. Je to výraz rukojmích: divačky a diváci nevědí, co si smějí před kamerou dovolit. Jsou očividně plni obav z toho, že překročí některé z pravidel, která nebyla vyslovena nahlas a o to hůř se dodržují.
Pochodujeme s fašismem
Zároveň tu vyvstává jedna velká absurdita. Laibach vytvářejí už pětatřicet let něco, čemu lidé v uzavřené Severní Koreji téměř jistě nemohli rozumět: berou určité kódy srozumitelné na Západě (Beatles, Wagner, NATO, popové hity, hymny evropských států) a dávají jim stylový rámec bombastické nátlakové hudby, často s diktátorskými rysy. Je to střet společenských významů, který dělá Laibach Laibachem. Pro neobeznámené publikum tu zbývá jen kapela vyžívající se v pochodových rytmech, hluku, ikonografii uniforem a ohňů.
Což platí: komik John Oliver před koncertem v televizi připomněl laibachovské klipy se slogany „Evropa se rozpadá“ či „pochodujeme s fašismem, eins, zwei, drei, vier“: „To je přece výtečná hudba pro jejich národní oslavy, všechno nejlepší, Koreo! Kim Čong-un musí být nadšen!“
Laibach byli během let své existence opakovaně nařčeni z přílišné náklonnosti k symbolům nacismu. „Jsme právě tak nacisty, jako byl Hitler malířem,“ vyjádřil se před lety provokativní spolek. Režisér jejich show Nor Morten Traavik prohlásil, že KLDR a Laibach mají jedno společné: nepochopení a falešná obvinění z fašismu. „Ve skutečnosti jsou mnohem otevřenější, než napovídají rozšířené falešné představy.“
  |
Laibach v tomto bodě hrají na pocit, že musíme znát historii jejich konceptů, abychom je vnímali „správně“. Tak to ale nechodí: zástupy jejich příznivců poslouchají jejich slastně agresivní nahrávky bez ohledu na kontext a nikoho se neptají, jak je mají cítit a nač dalšího u toho myslet. Takže postoj „nesuďte, dokud si nenačtete, jak Laibach uvažují o totalitách, manipulaci a lidovém vkusu“ je spíš alibistický: tracky z alb dávno kolují po světě samostatně a nebude to jinak. Pro někoho jsou vyjádřením dominující bojovnické síly, pro někoho kulturní narážkou na ni; a části publika Laibach na legální bázi zpřítomňují něco z Evropy vysokých holínek a masových pochodů.
Od Kundery k Pchjongjangu
A vztah ke korejské totalitě? Nemá smysl propadnout pocitu, že Laibach letěli do Koreje „zahrát Kimovi“. Koncerty, které prolamují embargo a odstup vůči totalitám, sice nebývají bezchybné podle diplomatického protokolu, ale pro samotné publikum jsou výjimečným setkáním se svobodomyslnější kulturou. Stačí si vzpomenout na euforii, závan kosmopolitní svobody a hlavně hmatatelný vliv, které způsobily svého času ojedinělé „západní“ koncerty v Československu – ať už to bylo v roce 1964 (Pete Seeger), 1968 (Beach Boys), nebo 1988 (Depeche Mode).
V KLDR si nyní režim koncert Laibach mnohem více přivlastnil: i tak se z něj stalo heteronymum vysílající zprávu, že mezi Severní Korejí a zbytkem světa nemusí být neprodyšná izolace. Že hudební symboly v tomhle ohledu leckdy klamou a bývají zneužívané, to jsme věděli dávno a nepotřebovali k tomu Laibach.
„My pomůžeme vám, vy pomůžete nám,“ stylizuje Milan Kundera klíčovou větu dopisu, v němž Gustáv Husák zval zpátky do Československa vycestovavšího Karla Gotta (v Knize smíchu a zapomnění). Na téhle odvěké alianci moci a bavičů, kteří jeden druhému posilují pozici a dávají legitimitu, se nic nemění. Nic složitějšího není nutné hledat ani v případu Laibach v Koreji.¨
