BALAŠTÍK: Kniha se stala sériovým výrobkem, který rychle zastarává

Kniha v této zemi během posledních dvaceti let ztratila to, co lze nazvat jejím druhým životem. Rozpadl se prostor, v němž byl text veřejně konfrontován se svými interpretacemi; duchovní milieu (nebo chcete-li, diskurz), kde se setkávají spisovatelé, kritici, čtenáři, texty, dobové normy a literární tradice a kde se z knihy jako textu stává literatura jako instituce. Teprve přítomnost knihy v tomto druhém životě vkládá do textu další roviny významů, jako jsou morální, politická, společenskokritická a podobně. Tady se kniha stává událostí, fenoménem, který může zasáhnout společenské dění a který současně ovlivňuje i vnitřní vývoj literatury.

Ztráta společné řeči

Na tom, že tento druhý život odumřel, se podílela zejména skutečnost, že kniha ztratila výlučnost artefaktu a změnila se v běžný obchodní artikl. „Zbožštění“, typické pro 19. a 20. století, bylo nahrazeno „zbožněním“, neseným zejména nakladatelskou nadprodukcí. Z necelých šesti tisíc titulů vydaných v prvním roce existence samostatné České republiky se postupem času stal trojnásobek, což znamená, že knihy rychle zastarávají a více si mezi sebou konkurují. To první nutí nakladatele chrlit stále více novinek, to druhé investovat čím dál větší prostředky do reklamy a - co bylo až donedávna tabu - manipulovat s cenou.

Stroj na knihy. Vytiskne a sváže za pět minut přímo v obchodě

Tuzemský knižní trh se globalizoval a stal se součástí marketingového kolotoče, generujícího v rychlém sledu světové bestsellery: Harry Potter (2000), Da Vinciho kód (2003), Stmívání (2005), Milénium (2008), Padesát odstínů šedi (2012). Většina těchto „blockbusterů“, ale týká se to i knih ověnčených prestižními literárními cenami nebo těch, které vzbudily významnější ohlas, vychází buď současně, nebo jen s minimálním časovým odstupem od originálu. Exkluzivitu pak ztrácí kniha i tím, že přichází o svou fyzickou podobu: prodává se ve formě virtuálních e-booků a je kdykoliv a kdekoliv dostupná.

Joanne K. Rowlingová

Kvůli nadprodukci však přestávají fungovat i tradiční mechanismy, podle kterých si knihy vybíráme. Výzkumy čtenářství mluví o tom, že v enormní nabídce se dnes orientujeme především podle žánrů, což značí, že knihy ztrácejí individualitu, jsou (v rámci žánru) zaměnitelné jako jogurty, a podléhají tedy i týmž obchodním strategiím. Recenze, doporučení, literární ceny atd. mohou totiž působit jako vodítko pouze v rámci omezené nabídky a při dnešním množství a takové rychlosti vydávání už nejsou s to vytvářet kvalitativní měřítka. Hodnotová kritéria se individualizují, jejich dopad se relativizuje a čtenáři ztrácí vůli aktivně tyto informace vyhledávat.

Proměna knihy v sériový výrobek rovněž znamená, že už k ní nezaujímáme osobní vztah a nespojujeme s ní náš soukromý parapříběh: okolnosti jejího nabytí, situaci, v níž jsme knihu četli, naši intimní nadinterpretaci (propojení příběhu s privátními životními událostmi). Pohled na její hřbet už pak nevyvolává vzrušení, a nemáme tudíž ani potřebu knihy uchovávat v knihovnách, případně si je nechávat podepsat autorem.

Shrneme-li to, pak nakladatelská nadprodukce paralyzuje onen druhý život knihy tím, že jí odebírá individualitu a čas, který je nutný k tomu, aby prorostla se svými interpretacemi a mohla se stát událostí. Ba odebírá jí i onen veřejný prostor, neboť množství a hodnotová dezorientace vedou k tomu, že už ani nečteme tytéž texty, že se protrhl rezervoár důležitých knih, které musíme přečíst, abychom se spolu domluvili.

Nemám to ve svých rukou

To je však pouze jedna stránka problému. Druhou tvoří přístup autorů, kteří tento prostor literatury jako veřejné instituce sami opouštějí. „Psaní mě baví, ale nebaví mě dělat spisovatele,“ tvrdí Emil Hakl a dodává: „O psaní ti nic rozumnýho neřeknu. Když mi jde, neznám lepší zábavu, a když ne, neexistuje horší hobby.“ (Instinkt 3/12, 19. 1. 2012).

Petra Soukupová: Správnou cestu člověk stejně nezná

A podobně mluví také Petra Soukupová. „Prostě mě ty věci napadají a já vím, co s nimi dělat, to je asi talent nebo dar, který mám a kterého by byla škoda nevyužít.“ (Novinky.cz, 30. 11. 2011). Nebo Petra Hůlová: „Určitě nejsem typ autora, který by si předem nalajnoval, co se stane a co se stane potom. Primární je obléknout se do postavy a pak s ní splynout, ona si sama řekne o svoje...“ (Aktuálně. cz, 1. 12. 2012).

Petra Hůlová je autorkou knihy Macocha nebo Čechy, země zaslíbená.

Z řady podobných vyjádření vyplývá, že autoři nechtějí sami sebe označovat za spisovatele a že své psaní berou jako otázku soukromého a v zásadě iracionálního tvůrčího puzení. Necítí potřebu vědomě se konfrontovat s nadosobní literární tradicí, a nemají tudíž ani ambici účastnit se onoho druhého života knihy. Jinak řečeno přistupovat ke své vlastní tvorbě s odstupem, jako čtenáři, reflektovat ji a vstřebat různé (i kritické) interpretace vlastního díla.

Bez zapamatovatelných hrdinů

Fakt, že autoři jsou více svým textem ovládáni, než že by jej sami ovládali, se pak projevuje i v dílech samotných. Hrdinové soudobých próz nejsou většinou subjekty děje, ale trpnými objekty okolností. Jsou nějak predisponovaní minulostí a reagují na nastalé situace, nejsou však těmi, kdo by chtěli svůj život a svět kolem sebe ovládat a přetvářet s vizí určité budoucnosti. Pokud však člověk není nakročen do budoucnosti, nemá a nemůže mít ani odstup od své přítomnosti. Hrdinové jsou tedy odsouzeni přítomnost pouze prožívat, aniž by ji mohli a chtěli nějak ovlivnit. A druhá rovina téhož: pokud nejsou subjektem děje, ztrácí také odstup od sebe samých. V současné próze se tak nesetkáváme s hrdiny, kteří by dokázali nějak reflektovat svoji existenci jako sebevědomé bytí. Proto také česká literatura od listopadového převratu nedokázala stvořit hrdinu, který by byl osobností, byl zapamatovatelný a v nejlepším případě se mohl stát určitým typem.

Při sociologické interpretaci bychom v tom nicméně nemuseli vidět pouze neschopnost autora racionálně přistupovat k příběhu jako k „šifře lidské existence“, ale též odraz postavení člověka v soudobém světě: jsme zaměnitelné figurky ve hře, jejíž pravidla neurčujeme a jimž se ani nesnažíme porozumět. Ale to je jiná úvaha...

Vrátíme-li se zpět k našim autorům, pak z toho, co bylo řečeno, je zjevné, že na rozdíl od předchozích generací prozaiků necítí ani potřebu vyjadřovat se ke svému dílu a literatuře obecně prostřednictvím esejů či kritických a reflexivních textů. Výmluvně to dokázal samotný sjezd „spisovatelů“, kde vesměs promlouvali literární vědci, kritici, filozofové a politologové a ani v publiku byste nenapočítali více než deset píšících autorů. Tato neochota být veřejně přítomen, veřejně mluvit o literatuře a v širších souvislostech i o společenských problémech pak ale demotivuje také čtenáře, aby v textech hledali další roviny významů, které by je aktualizovaly ve vztahu ke společně sdílenému světu a k jejich vlastnímu životu.

Podobně jako mezi autory převažuje nereflektovaná tvorba, přestávají čtenáři reflektovat své čtení. Rozumění se stává doslovnýma čtenáři nemají potřebu konfrontovat se s jiným (kritickým, poučeným) čtením a tím rozšiřovat a kultivovat vlastní interpretaci. Jinak řečeno, ztrácí víru v to, že by knihy byly nositeli jiného, hlubšího sdělení, jehož smysl se utváří s odstupem, v kontextové reflexi textu a ve veřejné diskusi nad ním. Víru, která činí čtenáře, autory i kritiky součástí téže instituce.

Stieg Larsson - trilogie Milénium

Pokud se jako čtenáři neúčastníme onoho druhého života knihy a zážitek z četby nevztahujeme k literatuře jako instituci reprezentující systém nadosobních hodnot, pak naše čtení ztrácí své sebe-vědomí a je vydáno všanc reklamě a módám. Poezie přestává být - mimo specifický okruh publika - srozumitelná a ztrácí i punc čehosi společensky důležitého. Romány se naopak stávají předmětem primitivního kultu. Zájem o sexuální pomůcky provázející Padesát odstínů šedi, záplava návštěvníků Louvru po vydání Da Vinciho kódu, zájezdy do Stockholmu na místa spojená s Larssonovým Miléniem či u nás na Žítkovou jen potvrzují, že kniha přestává být reflektována jako literatura, čtení se stává stádním a přechází až v jakési kultické sdílení.

Naše otázky

Na sjezdu spisovatelů v roce 1967 hovořil Milan Kundera o bytostném propojení kultury a existence malého národa. Připomínal schauerovské otázky a mluvil o nesamozřejmosti malých národů, jejichž nárok na existenci musí denně stvrzovat právě kultura.

Citovaný H. G. Schauer i Milan Kundera přitom vycházeli ve svých úvahách z takového pojetí národa a literatury, v němž se právě druhý život knihy podílel na definování a utvrzování národní identity, ba samotného práva národa na existenci. Péče o druhý život knihy, o její interpretace byla tedy bytostným politickospolečenským zájmem. Schauerovské otázky, zda má česká kultura nějaký smysl a zda by pro ni nebylo výhodnější spojit se s kulturou většího národa, byly v tomto směru tedy sice provokativní, ale v podstatě spíše řečnické. Ne už tak dnes.

Milan Kundera

Ať chceme, nebo ne, jsme politicky součástí euroatlantického společenství, s nímž dvacet let máme společné dějiny, společné problémy i životní hodnoty a v řadě ohledů i společnou kulturu a jazyk. Rychlé překlady aktuálně nejlepších světových knih a témata, která se nás týkají stejně nebo i více než problémy, jež řeší česká próza, to vše ovlivňuje měřítka a nároky českých čtenářů. A máme-li pocit, že onen druhý život knihy v našem prostředí odumírá, je to možná i proto, že už tušíme, že se odehrává někde jinde, s jinou perspektivou a v jiné řeči.

V této souvislosti je pak možné se ptát: proč by se měl čtenář vůbec zaobírat českou literaturu, jestliže sdílí nejlepší literaturu světovou? Jsme vůbec schopni dnes definovat, v čem je česky psaná literatura jiná (a lepší) než literatury ostatní? A nebylo by nakonec výhodnější přimknout se těsněji k dominantní kultuře euroatlantické a začít tvořit „anglicky“?

Skandinávské země dnes běžně užívají angličtinu nejen jako jazyk vědy, ale také jako jazyk kultury (anglicky mluvené filmy se už například nedabují); přičemž tento kulturní bilingvismus otevřel skandinávskou kulturu světu, kde se stává pojmem, což vede k národní hrdosti, a tedy sebeidentifikaci.

Vychází pokračování trilogie Milénium, která pobláznila čtenáře

V současné situaci si už totiž nelze myslet, že tím, co uchová identitu našeho společenství, bude literární péče o jazyk, ale masarykovsky řečeno schopnost umělecké prózy učinit českou otázku otázkou evropskou.

A půjdeme-li ještě dále, můžeme se začít ptát, zda to není právě fixace na národní jazyk, která vytváří dojem izolovaného světa a falešné specifičnosti české literatury. Není-li to čeština, která brání autorům konfrontovat se s aktuální literaturou světovou a velkými tématy. Zda to není jazyk, který vede k pocitu rozdrobenosti světa, v němž, jak někteří naši autoři tvrdí, není možný velký román.

Tvořit „anglicky“ znamená tvořit v perspektivě kulturního bilingvismu; s vědomím propojenosti současného světa a v sounáležitosti s ním. Tato perspektiva může knize vrátit její druhý život: otevřít naši literaturu novým tématům, interpretacím a čtenářům a především uvidět, co je na naší vlastní zkušenosti specifického a co může být zajímavého pro světové publikum.

Emil Hakl: Ani přibližně si nedokážu představit, co obnáší pojem „spisovatelská hrdost“.

Pro Emila Hakla už nemůže být měřítkem a konkurentem Václav Kahuda, pro Petru Soukupovou Petra Hůlová. Jsou jimi Michel Houellebecq, Michael Cunningham, Olga Tokarczuková nebo Péter Esterházy. Z hlediska českého čtenáře sdílejícího soudobou literaturu světovou jsou už totiž všichni součástí téhož kontextu. K tomu, aby se regály knih opět staly literaturou, je tedy potřeba k psaní přistoupit jako k profesionální činnosti. Připustit, že tvorba vychází z talentu a pudu stejnou měrou jako z racionálního uvažování. Psaní je možná osudem, ale literatura je zcela určitě volbou.

Text je redakčně a autorsky upravenou verzí řeči, kterou M. Balaštík (* 1971) - šéfredaktor časopisu a nakladatelství Host a literární publicista - přednesl na Sjezdu spisovatelů 2015.