Dvořákův cvikr i lotyšská hvězda v Praze. Operní panorama Heleny Havlíkové

Když Marek Vrabec v roce 2013 převzal vedení Dvořákovy Prahy, obohatil úvod tohoto festivalu výletem do míst, kde Dvořák žil a tvořil. Byl to šťastný nápad. Propojení genia loci s dramaturgicky příhodně vybraným programem má v sobě obrovskou sílu autenticity, intenzitu bezprostředního nahlédnutí do běžného života muže, který patří ke géniům světové hudby. A letos dokonce „pod pokličku“, protože součástí ouvertury byla i návštěva kuchyně u Dvořáků na Vysoké.

Vnuk slavného skladatele Antonín Dvořák před vilou Rusalka.

Jsou to ojedinělé zážitky, na které se nedá jen tak zapomenout. Ať už šlo před dvěma lety o zámek v Lužanech manželů Hlávkových, v jehož rodinné kapli zazněla ve skvělém provedení Ensemble Inégal Dvořákova Lužanské mše, kterou si tento zakladatel České akademie věd a umění a významný mecenáš společně se svou manželkou u Dvořáka objednali. Nebo loňské putování do Zlonic, kde se náctiletý Dvořák učil nejen řeznickému řemeslu, ale hlavně získával základy hudebního vzdělání u místního učitele a varhaníka Antonína Liehmanna – ve zdejším kostele loni zazněla v provedení souboru Musica Florea málokdy uváděná Dvořákova první symfonie právě s podtitulem Zlonické zvony.

Dvořákův cvikr i kartáček na vousy
Letošní výlet směřoval do míst, která si Dvořák mimořádně oblíbil a kde vznikala významná díla jeho zralého období včetně opery Rusalka. Novorenesanční zámeček ve Vysoké u Příbramě, kde je dnes Památník Antonína Dvořáka, věnova hrabě Kounic – Dvořákův švagr – jako svatební dar Josefině, sestře Dvořákovy manželky. A jezírko uprostřed okolního lesa, na počátku letošního září spíše bahnitý močál, mělo být Dvořákovi jednou z inspirací pro vznik Rusalky. Zatímco zámeček prošel novodobou rekonstrukcí a původní vybavení se nedochovalo, návratem v čase do posledních dvaceti let Dvořákova života byla návštěva skladatelova letního sídla – vily Rusalka. Hudebníkova rodina zde uchovává v původní podobě Dvořákovu pracovnu s pianinem, pracovním stolem, spoustou fotografií, diplomů, ale i takovými relikviemi jakými jsou jeho cvikr, klobouk, cestovní brašna, límec a manžety od košile nebo kartáček na vousy.

Na rozdíl od Dvořáka, který v časných ranních hodinách chodíval pěšky do nedalekého Třebska na mši hrát na varhany (ze svého honoráře z první cesty do Ameriky Dvořák v roce 1894 dokonce nechal pořídit nové, které však byly při požáru po zásahu blesku v roce 1953 zcela zničeny a nahrazeny nástrojem kralického varhanáře Gottharda Welzela), novodobí účastníci dvořákovského výletu se přesunuli do zdejšího kostela Nanebevzetí Panny Marie autobusem na koncert.

Houslista Jan Mráček, sopranistka Kateřina Kněžíková a varhaník Pavel Svoboda.

Program i tentokrát vycházel z místa konání, jak zasvěceně a vtipně s řadou zajímavých historek z Dvořákova života uváděl americký muzikolog David R. Beveridge. Koncert skloubil houslovou verzi asi nejslavnější Dvořákovy skladby, která vznikla právě na Vysoké – sedmé humoresky, s málo známými Dvořákovými skladbami – varhanní úpravou mariánské písně Tisíckrát pozdravujeme Tebe, kterou podle svědectví Dvořák často hrál právě v třebském kostele. Až k Dvořákovu dětství pak směřovalo Ave Maria Dvořákova učitele hudby Antonína Liehmanna, ve kterém hrál tehdy teprve třináctiletý skladatel sólový houslový part. Slouží ke cti pořadatelům festivalu, že ani takový koncert interpretačně nepodcenili a svěřili ho výrazným talentům naši mladé umělecké generace - houslistovi Janu Mráčkovi, varhaníkovi Pavlovi Svobodovi a sopranistce Kateřině Kněžíkové. A vidět cvikr, který Dvořák nosil, a vnímal skrze něj svůj svět, není zážitek z muzea, ale zážitek, který dodává vnímání jeho díla další rozměr.

Jen profesionální Opolais – na vrcholu fouká

Ve Smetanově síni pražského Obecního domu se v ČR poprvé představila ve volném cyklu Hvězdy světové opery další osobnost, kterou známe z přenosů z Metropolitní opery – lotyšská sopranistka Kristīne Opolais.

Lotyšská sopranistka Kristine Opolais.

Je další z těch, které proslavil záskok, a to dokonce v přímém přenosu. Loni v Metropolitní opeře jeden večer zpívala Pucciniho Madame Butterfly, což byl její debut v této roli na scéně. A hned následující odpoledne zachránila přímý přenos Pucciniho Bohémy, když místo Anity Hartig, která onemocněla, vytvořila v tomto představení Mimi, další roli, kterou v Metropolitní opeře do té doby nezpívala. Obstála jistě i díky zkušenostem, které tato pětatřicetiletá sólistka stihla nasbírat na předních světových scénách – jako Čo-Čo-San debutovala v roce 2011 v londýnské Covent Garden, Mimi vytvořila v roce 2013 ve Vídeňské státní opeře a v MET poprvé vystoupila před dvěma lety v titulní roli Pucciniho Vlaštovky.

Pucciniovský repertoár je pro Opolais stěžejní. Dramatické a většinou tragické osudy Pucciniho ženských operních hrdinek tvoří podstatnou součást jejího repertoáru: zpívala také Tosku v Covent Garden, k dispozici je i nahrávka její Sestry Angeliky, v nadcházející sezóně přímých přenosů z MET je obsazená do Pucciniho Manon Lescaut po boku Jonase Kaufmanna, se kterým vytvořila slavnou mileneckou dvojici už v Covent Garden, jak je dostupná na DVD. A v dalším přenosu z MET uvidíme i její Čo-Čo-San. Pucciniho zařadila také do svého pražského recitálu - velkou árii opuštěné a zároveň stále vzdorné Manon Sola, perduta, abbandonata a árii Čo-Čo-San Un bel dì, vedremo z 2. dějství, kde tato důvěřivá japonská dívenka ještě věří, že se k ní vrátí otec jejího dítěte, americký důstojník Pinkerton. V obou áriích se Opolais prezentovala plným meladodramatickým sopránem a vypjatým výrazem včetně prudkých změn nálad, jak si to žádá veristický styl. Z Pucciniho oper byly také oba přídavky, které patřily k vrcholům včera – brilantně vystřihla jak Musettin koketní valčík z Bohémy, tak slavnou píseň O babbino caro, ve které chudá Laureta prosí o respektování její lásky (Gianni Schicchi). ̈

Ovšem Puccinim se repertoár Kristīne Opolais zdaleka nevyčerpává. Uplatňuje se i v české opeře. V Curychu vytvořila Jenůfu v Janáčkově Její pastorkyni. Jak uvedla v rozhovoru, bylo to v době po narození její dcery a psychicky těžko snášela příběh, ve kterém je zabit novorozenec – takže se rozhodla Jenůfu už nikdy nezpívat. Významná ovšem byla pro Opolais další česká role, Dvořákova Rusalka. Vytvořila ji v Bavorské státní opeře v Mnichově pod taktovkou Tomáše Hanuse v kontroverzní inscenaci Martina Kušeje. Na Dvořákovu operní pohádku narouboval případ rakouského zvrhlíka Josefa Fritzla, který přes dvacet let zneužíval svou dceru. Dvě klíčové árie z Rusalky Opolais zařadila i na svůj pražský recitál – lyricky roztouženou árii o měsíčku a dramatické zklamaní z Princovy nestálosti Ó marno, ó marno to je. Přes mládí Opolais působila její Rusalka v pěveckém výrazu spíše jako zralá, zkušená žena plná výčitek a sebeobviňování. Po pěvecké stránce ucelenost Dvořákových melodických linií narušovala nevhodná nadechnutí uprostřed frází - zejména v árii o měsíčku, ale nejen v ní.

Opolais v Praze potvrdila, že patří k současné světové operní špičce. Jak se říká – na vrcholu fouká. V této pozici jsou na její výkony kladena ta nejvyšší měřítka. Opolais si to neulehčila ani dramaturgií koncertu. Slavné árie (vedle již zmíněných zahájila recitál Desdemoninou Písní o jívě a Ave Maria z Verdiho Otella a zařadila i Boitovu Markétu) na jednu stranu přitahují zájem publika a Smetanova síň byla poslední prázdninový den v přízemí téměř zaplněná, na druhou stranu nemilosrdně otevírají prostor pro srovnání s desítkami sopranistek. V našem případě především s Gabrielou Beňačkovou. V porovnání s jedinečností oblé měkkosti krásného vyrovnaného sopránu Beňačkové a emocionální hloubkou její interpretace, byl pražský výkon Opolais (stejně jako výkon PKF – Prague Philharmonia) spíše jen splněním profesionálních kritérií, kladených na pěvce světové třídy.

Sympaticky se ovšem představila ukrajinská dirigentka Oksana Lyniv, která získává zkušenosti jako asistentka Kirilla Petrenka v Bavorské státní opeře. Přes své mládí i subtilnost svého zjevu řídila PKF suverénně, vedla interpretaci k vláčné, zaoblené měkkosti (Intermezzo z Mascagniho Sedláka kavalíra), svižné energii (Polonéza z Dvořákovy Rusalky) i efektní extázi v pijáckém tanci opričniků z Čajkovského opery.