Eruptivní Don Giovanni na Dvořákově Praze. Operní panorama Heleny Havlíkové

Do 8. ročníku Dvořákovy Prahy zařadilo vedení tohoto mezinárodního festivalu v programové linii „opera in Concert“ uvedení Mozartova Dona Giovanniho v nastudování Reného Jacobse, jedné z čelních osobnostní historicky poučené interpretace, s respektovaným souborem takového přístupu ke staré hudbě – Freiburským barokním orchestrem.

Jacobsův Giovanni jako erupce dramatu giocoso

Jaké bylo Jacobsovo poloscénické pojetí Dona Giovanniho, které při prvním scénickém uvedení v roce 2006 na festivalu staré hudby v Innsbrucku vyvolalo i značné kontroverze, a které nyní obnovil pro jarní turné v Oviedu, Barceloně, Šanghaji, Pekingu a Paříži? Dramatické. Vlastně více, než mnoho regulérních divadelních inscenací včetně současné inscenace v našem Stavovském divadle, kterou tandem Skutr zredukoval na černo-bílou manýristickou psychoanalýzu příčin Giovanniho deprese ve vztazích s přísným otcem v podobě Komtura.

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni.

Třebaže šlo v Rudolfinu o poloscénické provedení, Jacobs svým hudebním nastudováním - hrál vídeňskou verzi - vyostřil charaktery postav i situace do plnokrevného dramatu giocoso, s dráždivou ambivalencí vážného a veselého – v tempech, dynamice, zdůrazněných motivech v partituře, bohaté ornamentice, opakováním hudebních témat při improvizacích kontinua. Vyznění podpořily i z empory a dokonce z hlediště vedené herecké akce Kühnova smíšeného sboru včetně jednoduchých rekvizit (kniha se seznamem Giovanniho milenek, rádiovka Leporella proti kšiltovce Giovanniho, peníze na uchlácholení naštvaného sluhy apod.). Jacobs si toto vše mohl dovolit, protože ani v prestissimu se smyčce Freiburského barokního orchestru „nesypaly“, dechová sekce zněla měkce a vyrovnaně a všichni sólisté vládli technicky zvládnutými ohebnými a průraznými hlasy pro širokou škálu výrazu. Snad jedině Marcos Fink neměl pro Leporella dostatečně znělou nejhlubší polohu.

O kom byl Jacobsův Giovanni

O jakých lidech hrál René Jacobs na základě podrobné znalosti dobové interpretační praxe svého Potrestaného prostopášníka posluchačům 21. století? Jak řekl v rozhovoru pro Lidové noviny, pro pojetí titulní postavy jej ovlivnila informace, že Mozart měl pro premiéru v tehdejším Nosticově divadle roku 1787 v obsazení jedenadvacetiletého mladíka. Don Giovanni v podání norského barytonisty Johannese Weissera byl skutečně mladý charismatický suverén, jistý si svým sexappealem, který necouvne před ničím – ani před mrazivou rukou komtura, když po šlechticku dodržel slovo a pozval hřbitovní sochu své zavražděné oběti na večeři. Jeho šampaňská árie „perlí“ v brilantním tempu, Zerlině slibuje ruku s úlisnou vemlouvavostí. Dostaveníčku pod tak lahodným legatem vskutku nešlo odolat, zatímco Massettovy kumpány posílal tento Giovanni na všechny strany s rezolutní nadřazeností. Leporello basbarytonisty Marcose Finka byl vedle takové erupce sebevědomí spíš v pozadí jako postarší sluha, který s větší, či spíše menší odevzdaností plní pokyny svého pána – ne z přesvědčení, ne jako jeho alter ego, ale docela přímočaře za peníze. To spíše Don Ottavio se vymanil z nanicovatosti nerozhodného chudáčka, typické pro mnoho inscenací, i díky zvučnému a přitom pohyblivému tenoru Jeremy Ovendena. Obě Ottaviovy árie – „vídeňská“ Dalla sua pace i „pražská“ Il mio tesoro zněly odhodlaně s velkým dramatickým výrazem při naprosté technické suverenitě i v rychlých tempech a bohaté ornamentice. Masetto Tareqa Nazmiho byl prchlivý křupan ve slamáku a zmačkané košili – zatímco týž sólista - v perfektním fraku - uplatnil svůj bas se zlověstným dozvukem díky zvukovému efektu trouby před ústavy jako duch Komtura.

Také ženské postavy se v mnohém vymykaly romantickým nánosům dřívějších klišé i extravagantním výstřelkům feťáků Clause Gutha či zkrachovalců Calixta Bieita – a vystačily si s důkladným čtením libreta a partů. Donna Elvira sopranistky Alex Pendy byla vskutku pořádně naštvaná ženská, rozlícená fúrie, když „zařezávala“ konce frází. Své vzteklé výčitky o zradě Giovanniho nevděčné duše dštila zejména v árii Mi tradi quell’alma ingrata s takovou intenzitou, že jako jediná vyvolala potlesk po árii. Ani vedle takové lítice ovšem nebyla Donna Anna v podání Brigitt Christensen za křehotinku snad dokonce tajně zamilovanou do Giovanniho, jak bývá někdy vykládána, ale byla to odhodlaná věrná milující žena hluboce otřesená smrtí otce i Giovanniho drzým atakem. To Zerlina byla v podání Sunhae Im svéhlavý diblík se zvonivým sopránem.

Jacobsův výklad Mozartovy „opery oper“ určitě není jediný možný. Nelze mu upřít přesvědčivost a těsný vztah k hudbě i textu (což by pražské publikum dozajista ještě více ocenilo, pokud by festival k programu připojil buď přímo celý překlad libreta nebo alespoň sled hudebních čísel s incipity) při použití dobových nástrojů s nedogmatickou aplikací tehdejší interpretační praxe.

Čtyřikrát „i když“

I když najdeme mnohá propojení mezi Antonínem Dvořákem a Mozartem, i když vedení Dvořákovy Prahy deklarovalo ve svém programovém konceptu pravidelné zařazování koncertního uvádění oper, i když Don Giovanni je svým vznikem spjatým s Prahou včetně jediného divadla, kde Mozart premiéru některé ze svých oper dirigoval, působilo zařazení Dona Giovanniho do letošního programu Dvořákovy Prahy spíše jako využití příležitosti představit u nás jedno z legendárních „referenčních“ nastudování této opery, než jako způsob, jak rozvíjet specifickou dramaturgii dvořákovského festivalu.

Dirigent René Jacobs

Je otázka, jak by takové uvedení zabralo i bez berliček masivního festivalového marketingu, když ani tak nebylo ve Dvořákově síni Rudolfina plno. Jiný festival nebyl v jediném daném termínu k mání. A i když podle vyjádření uměleckého ředitele Dvořákovy Prahy Marka Vrabce nebyl prostor Stavovského divadla prioritou a centrem dvořákovského festivalu je Dvořákova síň, přece jen zůstává otázka, co bylo 10. září ve Stavovském divadle tak důležitého, že se Giovanni v Jacobsově provedení hrál nikoli v Mozartově divadle, ale v Rudolfinu. Nic – na programu byla standardní repríza Kouzelné flétny ve zpackané režii Vladimíra Morávka a hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka, na hony vzdáleném Jacobsově promyšlenému pojetí a interpretační preciznosti. Tak bezprostřední srovnání by bylo pro naši první scénu hodně nemilosrdné. Ostatně týká se i Collegia 1704 a odmítnutého projektu s Vivaldiho Arsildou.

Písňové biblické spříznění Jana Martiníka a Ivo Kahánka

Kurátor komorní řady Dvořákovy Prahy klavírista Ivo Kahánek přizval ke spolupráci svého vrstevníka z dnešní generace mladých umělců, kteří se prosadili v zahraničí – basistu Jana Martiníka. Po působení v berlínské Komické opeře je už dva roky členem dalšího renomovaného operního souboru – berlínské Státní opery. Jan Martiník se mohl opřít o pevnost, barevnost a vyrovnanost svého basu s krásně znělou i tou nejhlubší polohou, a umění deklamace, Ivo Kahánek nejen o své klavírní mistrovství, ale i empatii a spřízněnost coby partnera, nikoli pouze doprovázeče pěvce.

Ivo Kahánek – klavír, Jan Martiník – bas,

Program pro koncert v Anežském klášteře se několikrát tříbil a Kahánkův promyšlený dramaturgický koncept tématu života, smrti, víry a vykoupení doznal ještě na poslední chvíli změny, když kvůli ohlášené Martiníkově indispozici avizovaný cyklus Ralpha Vaughana Williamse nahradila dvě Schubertova Impromptu pro klavír. Ve finále ovšem jejich interpretace dvou romantických písňových cyklů na biblické texty - Brahmsových Čtyř vážných zpěvů a kompletního cyklu deseti Dvořákových Biblických písní - otevřela inspirativní možnosti přístupu k romantické písňové tvorbě 90. let 19. století. Byla dramatičtější, než bývá obvyklá prostá pokora ztišená do komorního výrazu. Těžký hluboký až depresivní smutek nad marností a údělem člověka vystřídala v Brahmsovi laskavá legatová linie poděkování smrti jako vysvobození z útrap až po radostnou oslavu víry, naděje a lásky. Také Dvořákovy Biblické písně pojal Martiník jako miniaturní a kontrastní dramatické situace oslavy Hospodina, vroucně naléhavé modlitby, klidně vyrovnané důvěry v Boha po rozjásanou gradaci do radostného prozpěvování chvály.

Inspirace na dny příští

Mezinárodní hudební festival F. L. Věka - Kateřina Kněžíková a Barocco sempre giovane. Antonio Vivaldi, Georg Friedrich Händel, Wolfgang Amadeus Mozart. Kostel Máří Magdalény, Deštné v Orlických horách, neděle 20. září 2015 17.00.