Lidovky.cz

Proč se činohra a její režiséři bojí klasického příběhu? Festival Divadlo z pohledu operního diváka

Kultura

  18:04
Na mezinárodním festivalu Divadlo se opera objeví spíše výjimečně. Přesto je taková koncentrovaná přehlídka domácích i zahraničních činoherních inscenací i open airových projektů užitečná i pro ty, kteří jsou zaměřeni spíše na operu a chtějí srovnat, jak se liší současná operní a činoherní režie. Výsledek? Většina inscenací plzeňského festivalu navozovala neodbytný dojem, že se režiséři v činohře kontinuálně vyprávěného příběhu bojí, protože by bez klipovitosti nebyli „trendy“.

Svatba (slovácké divadlo) foto: Festival Divadlo

Žánr hudebního divadla v tom nejširším slova smyslu letos na festivalu zastupovalo „divadlo-koncert“ Čtyři tři dva jedna skupiny Jiřího Adámka Boca Loca Lab. Jejich pohrávání si se slovy a jejich významy, rytmem, melodií, fragmenty a dalšími zvuky v propojení s východisky hudebního minimalismu má podobu jakéhosi „minimalistického melodramatu“. Jenže zatímco specifikum takových „mluvených partitur“ zazářilo loni na ostravských dnech nové opery NODO v mluvené opeře Martina Smolky Sezname, otevři se!, produkce uvedená v Plzni byla spíše jednotlivými „technickými“ etudami, na kterých si soubor trénuje a ověřuje svou poetiku.

Nepřítel lidu (Schaubühne am Lehniner Platz)
Mrtvé duše (MD Brno)

Přesto však koncentrovaná přehlídka domácích i zahraničních činoherních inscenací i open airových projektů užitečná také pro ty, kteří jsou zaměřeni spíše na operu. Během čtyř dnů hlavního programu s dvěma desítkami představení se sice nedá absolvovat vše a výběr z české a světové produkce je filtrován záměry i vkusem dramaturgické rady festivalu, ale i tak lze plzeňský festival považovat za vzorek současných inscenačních trendů v činohře. A porovnávat s těmi operními. Už proto, že někteří ředitelé a šéfové operních souborů, a to nejen těch našich, doufají v inscenační spasitelnost opery angažováním činoherních režisérů. Ti pak do svých operních inscenací přelévají své režijní rukopisy, který se jim v činohře osvědčily, aniž je pro žánr, postavený v mnoha ohledech na odlišných principech, mění. A v opeře havarují, ať už proto, že nedokážou „číst“ skladatelovu hudební interpretaci libreta, či se nedokážou podřídit struktuře a tempo-rytmu hudby, nebo že si nechají nakukat, že operní sólisté a sbor jsou křehké nádoby, jejichž hlavním zájmem jsou podmínky pro jejich hlas a nelze po nich herecky nic požadovat.

Odlišnost první: Strach z příběhu

Z 23. ročníku plzeňského divadelního festivalu vyplynulo několik odlišností v inscenačních trendech v opeře a v činohře. Tou první je přístup k příběhu ve smyslu vyprávění děje, který má svůj počátek, peripetie a zakončení. Opera miluje příběh, což režiséři – pokud nechtějí brutálně zasahovat do partitury navzdory dirigentům i sólistům – respektují. A diváci jim jsou vděční. Dokonce i současné opery se opírají o silné příběhy, ať už jde o Březinovy opery Zítra se bude o Miladě Horákové nebo Toufara, Alice in bed Ivo Medka a Markéty Dvořákové s adaptací Alenky v říši divů, Čarokraje Marka Ivanoviće podle Mluvícího balíku, ale i Klusákova Filoktéta nebo Francova Válku s mloky. Mluvená opera Martina Smolky a Jiřího Adámka a jeho uskupení Boca Loca Lab Sezname, otevři se!, ve které jsou základem libreta nejrůznější seznamy, je onou pověstnou výjimkou, která potvrzuje pravidlo.

Většina inscenací plzeňského festivalu navozovala neodbytný dojem, že se režiséři v činohře kontinuálně vyprávěného příběhu bojí, protože by bez klipovitosti nebyli „trendy“. Jako by měli obavu z rozkrývání psychologické motivace jednání postav, architektury kontinuálního budování situací a katarze. I když vycházejí z textů založených na silných příbězích, soupeří s ním, fabuli fragmentizují, přeskakují, komentují a jinak zcizují - a na tato zhroucená torza navěšují své chatrné koncepty. To byl případ adaptace Puškinova Oněgina tandemu Skutr, Gogolových Mrtvých duší režisérky Hany Burešové v Městském divadle v Brně nebo Ibsenova Nepřítele lidu berlínské Schaubühne.

Mrtvé duše (MD Brno)

Ale ukázalo se, že silný příběh i takové režijní zacházení unese a inscenaci drží, zejména když je spojena s dobrými hereckými výkony, což byl případ Michala Isteník v titulní roli Čičikova nebo představitelů obou bratrů Stockmannových v Ibsenovi. Na pomezí inscenací s příběhem lze zařadit i Bratry Karamazovy z Činoherního klubu v Praze. Také tato inscenace je založena na hereckých výkonem s Jurajem Kukurou v čele. Režijně uchopit filosofické téma hledání vztahu k Bohu je obtížné, ale výklad Martina Čičváka alespoň naznačil, o čem je Dostojevského román je (i pro ty, kteří ho nečetli). A opilecké blábolení starého Karamazova o nesmrtelnosti během kálení za zavřenými dveřmi na latríně mělo sílu – větší, než když Karamazov na diváky explicitně vystrčil zadek v podělaných spodkách.

Nepřítel lidu (Schaubühne am Lehniner Platz)

V programu festivalu však převažovaly inscenace, které na příběh programově rezignují a nahrazují ho přetržitým kaleidoskopem situací, útržků pocitů, hromaděním asociací. Takové produkce nezačínají ani nekončí, ale spustí se a přestávají. Diváku, snaž se! Pokud nechápeš, tvoje chyba! Ze svých osobních traumat se v Bouři takto zpovídala čtveřice mužů (nebo možná přímo režiséři Skutru), varšavský Netopýr se houpal sem a tam na tématu eutanázie až ho zploštil do ordinérní frašky, groteskní pohled na rodinné vztahy v Brechtově Svatbě v nastudování Slováckého divadla v režii Anny Petrželkové tlačil na pilu při rozpoutání bakchanálií, během kterých si to každý rozdává s každým tak silně, až otupěl do stereotypu. Požitkáři Jana Mikuláška a Dory Viceníkové se potácejí v jakémsi rudém kabinetu, kde se na pomezí života a smrti může stát cokoli a kdykoli, takže vůči efektu překvapování si divák brzy vytvoří imunitu.

Odlišnost druhá: estetika krásy a ošklivosti

Rozdílný se ukázal také vztah k estetické kategorii jakou je krása, půvab, uspořádání věcí tak, aby vzbuzovaly libost. Nejen opery, které mají „krásný zpěv“ obsažený v označení svého žánru jako belcanto (což neznamená, že takto není zpracován i tragický příběh) , ale lze odhadnout, že 90 % světového operního repertoáru tvoří opery, založené na zpěvu, který považujeme za libozvučný a plný emocí. Jistě, je mnoho oper, kde se intrikuje, podvádí, vraždí, kde se drsně odkrývají temná zákoutí lidských duší, ale to ještě neznamená, že se mají inscenovat jako „prasečí chlívek“.

Trend ošklivosti, hnusu, hrubé groteskní nadsázky, agresivity, destrukce, hysterického pitvoření, vulgarit však platil pro většinu inscenací plzeňského festivalu. A nahoty. Jako by se všichni předháněli, kdo na scénu nahrne víc špíny, kopanců, facek, výkalů, zvratků a oplzlostí. A nejen na scénu, ale zásahy publika prvních řad vodou nebyly výjimkou a stejně jako útočné manipulace publikem při vtahování do inscenace. Je docela normální, že se dostaví člověčí obranné reakce vůči takto zplaněným „prvo-signálním“ banalitám vydávaným za moudra.

Herecké protínání

Opera se ovšem přibližuje činohře v pojetí herectví. Doby, kdy se operní sólista postavil na jeviště a s očima upřenýma na dirigenta přednesl árii, jsou dávno pryč. Herecké vypracování postav nejen v gestice, ale i v detailech mimiky, vzájemné interakce postav, fyzicky náročné akce jsou dnes standardem stejně jako nároky na typově odpovídající obsazování rolí. A na plzeňském festivalu to byly především herecké výkony, které mě zaujaly. Nicméně představení, kterému bych bez výhrad dala 100%, jsem letos na plzeňském festivalu neviděla.

Kapela Jede (Naivní divadlo)

Svou hravostí, vtipem, laškováním s různými významy stejně znějících slov a pozitivním poselstvím mě nakonec nejvíce oslovila dětská inscenace libereckého Naivního divadla Kapela jede. Úrovně Hamleteena nebo inscenace Amberville aneb Drsné město hebkých plyšáků plzeňského divadla Alfa z předchozích let však nedosáhla.

23. mezinárodní festival Divadlo

Plzeň 9. – 13. září 2015.

Hodnocení: 40 %

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.