Od včerejška se dá kompletní album Die Mitternachtmaus slyšet na webu Českého rozhlasu. Z prvních reakcí je znát, že se nevyhneme debatě, kterou by bylo tak krásné přeskočit. Ale otázky „tohle se smí?“, „není to urážka na cti?“ visí ve vzduchu od podrážděných posluchačů už teď. Visely i před rokem, kdy duo Tvrdý / Havelka vydalo kolekci elektrobeatových coververzí starých songů U nás v garáži. Plastici jsou navíc – proti své vůli – politikum: zatímco oni sami se zdají v pohodě, pro jiné plní zástupnou rekvizitu při vyřizování účtů.
Základem případného rozladění je pochopitelně tak osobní věc jako vkus. Generační stoupenci kytarového rocku, včetně undergroundu, nemají blízko k elektronice. Ta přitom nenastoupila o moc později a kapela B4 vlastně na albu vytváří jakousi paralelní minulost: jak by to dopadlo, kdyby Plastici své písně vytvářeli v Německu? Undergroundem tam byli výzkumníci s přístroji, kapely Kraftwerk nebo Popoh Vuh, kteří tvořili hudbu pro filmaře Wernera Herzoga. Verze podle B4 je nakonec v mnohém taková, jakou hudbu si vysnil Milan Hlavsa: až osudově prodchnutá ostinátními rytmy, temná, skeptická s jiskrou vnitřního humoru. Zní ovšem jinak: je nahraná na staré technologie, s nimiž B4 umně zachází už léta a díly nimž získala hudební cenu Vinyla.
Vytvořit novou verzi neznamená chtít nahradit originál: ten tu zůstává. S remixem nebo předělávkou nese každý autor na trh jen svou kůži. Jistě: coververze vždycky zkoumá identitu původní skladby a zkusmo jí dává masku jiné kulturní identity. Máme důvěru v to, čím byli Plastici, a víme, jak se k nim vztahujeme? Potom by se naše sebevědomí nemělo zachvět, když s jejich Francovkou někdo zachází jako s živým materiálem. Příští dny ukáží víc.
