Výstava rodinných fotografií. Plzeň jak z Pasoliniho filmů

LN: Na vizitce máte napsáno, že jste konzultant kulturních projektů. Co si pod tím lze představit?
Vystudoval jsem dějiny umění, moderní tanec a divadlo. Vždycky mě zajímalo propojování různých uměleckých žánrů. Vyzkoušel jsem si taneční představení se seniory nebo adaptaci terezínské opery Brundibár s dětmi z emigrantských rodin.

V roce 2013 mě organizátoři projektu Marseille – Evropské hlavní město kultury pozvali, ať pro ně udělám něco na míru. Napadlo mě, že sestavím „portrét“ města z amatérských fotografií. Chtěl jsem zjistit, jak Marseille vnímají jeho obyvatelé. Dal jsem inzerát do novin, ať lidé pošlou rodinné fotografie. Brzy jsem měl několik tisíc fotek a hledal způsob, jak je představit na výstavě.

LN: Jenže podle jakého klíče?

Nechtěl jsem ukázat rodiny, kamarády, školní skupiny nebo proměny Marseille. To by byl obyčejný nostalgický návrat do minulosti. Zajímaly mě různé skryté motivy, které snímky propojují. Podobná nálada, podobné tvary.

Když mi lidé posílali svoje fotky, psali mi, kdo na nich je. Nikdy jsem male ty texty nečetl, protože jakmile znáte příběh, už vás to určitým způsobem svazuje. Jednou mi starší muž ukázal fotografii, kde vedle sebe běželi dva mladíci. Měli v sobě úžasnou energii, takový ten pocit: všechno je před námi! Ten pán mi řekl, že tohle je poslední snímek jeho bratra předtím, než šel na vojnu. Za pár týdnů zemřel... Najednou jsem se bál k té fotce dát jinou.

LN: Podobný princip používáte i v Plzni, která je letos Evropským hlavním městem kultury. Na jaře tam byla výstava Plzeňské rodinné album, která nyní pokračuje vaším výběrem. V čem se liší?

Plzeňské děti a rodinné momentky

První výstavu měla na starost Kristýna Jirátová, kurátorka z Plzně. Sestavila kolekci, která ukazovala proměny města. Lidem se to líbilo, protože si zavzpomínali na staré časy.

Když mě zástupci Plzně oslovili, abych udělal druhou část, odmítl jsem je. Potřeboval jsem si odpočinout po akci v Marseille, ale nakonec mě přemluvili. Prý ať se aspoň přijedu podívat. V Plzni jsem byl poprvé vloni v lednu. Stál jsem na náměstí a říkal si: Co tady budu dělat? Nic o tomhle městě nevím. Pak mi ukázali galerii DEPO2015, která je v bývalé vozovně, a to mě přesvědčilo. Je to prostor, který se výborně hodí na výstavy. Když jsem pak viděl první fotoalba z Plzně, nadchlomě to a nabídku jsem přijal.

LN: Co vás na nich zaujalo?
Bylo to stejné a jiné zároveň. Tady i ve Francii se lidé fotí doma, na výletě nebo na oslavě, ale v plzeňské kolekci jsem viděl obrovské množství fotek malých dětí. Jak si hrají, jak slaví narozeniny, stále stejné situace. Zdá se mi, jako by obyvatelé Plzně neustále potvrzovali, že jejich rodina pokračuje.

Naopak mi v plzeňské sérii chybí fotky zamilovaných dvojic, kdy chlapec fotí svoji dívku. Takových snímků bylo ve Francii hodně, tady jsem jen málokdy objevil samostatný portrét ženy. Když už jsem ho našel, pak to byla starší paní, možná matka nebo babička. Hodně mě taky baví váš vztah k přírodě, ty záběry u vody nebo na chatě.

LN: Říkáte, že nejdůležitější je najít propojení mezi snímky. U některých fotografií jste obraz doplnil textem. Proč?
Když jsem řešil, jak tu kolekci sestavím, došlo mi, že bych potřeboval vědět něco víc o historii vaší země. A napadlo mě, že se na ni podívám prostřednictvím české poezie, protože básníci vnímají historii jinak.

Naštěstí máme ve Francii řadu překladů české poezie, četl jsem Seiferta, Holana i Jiřího Koláře. Úplně mě ta poetika pohltila, je smutná, nostalgická. Pak jsem se znovu díval na fotky. Na to, co říkají, ale taky na to, co neříkají.

Použil jsem na výstavě úryvky z české poezie i citát z dopisu francouzského básníka Roberta Desnose, který zemřel v Terezíně. Desnos v něm své ženě píše: „Až se příště uvidíme, až příště...“ Na fotkách z Plzně tohle vidím často, ten příslib, naději, že někdy snad bude líp.

LN: V plzeňské kolekci kombinujete fotografie z předválečné doby i z raných devadesátých let. Je v nich nějaký rozdíl?
Ve 30. letech jsou to hlavně fotky bohatších lidí, protože fotografování byl tehdy dost drahý koníček. Po válce už je to stejné jako ve Francii, tam žádný rozdíl nevidím. Jsou to lidé ze všech sociálních vrstev. Fotí se, když zažívají něco hezkého anebo když vidí něco legračního.

Plzeňská fotovýstava v DEPO2015

Mám moc rád jeden snímek z Plzně, kde je otec se synem, otec se dívá zpříma do objektivu a ukazuje smotanou špagetu. Ta fotka má úžasné kouzlo, ten jeho úsměv, radost. Paradoxní je, že nevíme, kdo snímek nafotil. To je na snímcích z rodinných alb zvláštní, že se vždycky říká: To je fotka mého tatínka. Na rozdíl od uměleckých fotografií, kde říkáme: To je fotka Mana Raye.

LN: Některé snímky na výstavě vypadají úplně obyčejně. Například tři mladíci kdesi na periferii Plzně jdou po silnici. Čím je tento záběr tak zajímavý?
Připomíná mi filmy od Pasoliniho, jsou to prostě ragazzi – kluci. Možná se teprve před pár lety přistěhovali z venkova do nových domů na předměstí. Myslím na to, kam asi jdou po té prázdné silnici a co je tam čeká? Pro vás je to možná obyčejná fotka, ale já ji zkombinoval s dalšími snímky ze sídliště a dohromady tvoří jeden příběh.

LN: Minulý týden jste byl na zahájení výstavy. Jak na ni reagovalo plzeňské publikum?
Trochu jsem se bál, že budou říkat: Proč nějaký Francouz vybírá naše fotky? Ale to se naštěstí nestalo, naopak byli rádi, že jsem jim ukázal souvislosti a detaily, kterých si předtím nevšimli.

Jeden pán mi řekl: Tuhle fotku rodičů před svatbou jsem viděl mnohokrát, ale nikdy mě nenapadlo se na ni podívat takhle zblízka. Na jejich ruce, jak se drží. Fotografie na výstavě prostě nejsou zrcadlem, ale je to výzva. K novému setkání.