Když revoluce požírá své děti. Závěrečné Hunger Games trochu ztrácejí dech

Mainstreamová kina jsou napěchovaná sériemi, které si dlouhodobě vynucují diváckou pozornost a ulevují jeho peněžence s pravidelností hodnou daňového úřadu. Mezi čtyřiadvacátou bondovku Spectre a sedmým filmem ze série Hvězdné války distributoři natlačili závěrečnou část série Hunger Games, která ve čtvrtek vstoupila do českých kin.

Z populární románové trilogie Suzanne Collinsové udělali filmaři tetralogii, respektive rozdělili poslední díl do dvou částí. Stejná strategie už dramaticky navýšila zisky jiných filmových vysokorozpočtových sérií: Hobita, ságy Twilight a Harryho Pottera. První půlkaSíly vzdoru měla premiéru skoro před rokem.

Předchozí tři Hunger Games přinesly do kin celosvětově 2,3miliardy dolarů. Premiéra závěrečného dílu se proto může nést na marketingové vlně „velké události“. A dostala by diváky do kina nejspíš i v případě, že by se hlavní hrdinka – lučištnice Katniss Everdeenová – jen promenovala na plátně v přiléhavém kostýmu a občas vystřelila na kolemletící kachnu. Mladičká Katniss, která v dystopické Americe budoucnosti coby symbol hnutí odporu kříží mocenské plány tyranského prezidenta Snowa, je totiž akční hrdinkou ušitou na míru současným nezletilcům. Ti prý podle průzkumů nejraději hltají antiutopické sci-fi – tedy příběhy odehrávající se v nějaké fantazijní, nešťastně uspořádané verzi naší budoucnosti, do které udatný hrdina vnese spravedlnost, naději a lásku. I dnešní mládež zjevně touží zničit svět svých otců.

Katniss na filmové plátno poprvé vkročila v roce 2012 ve filmu režiséra Garyho Rosse a v následujících třech filmech se pod režijním vedením Francise Lawrence vyprofilovala v postavu, kterou je snadné následovat. Podíl na tom má především hlavní představitelka Jennifer Lawrencová (která navzdory shodě příjmení s režisérem není příbuzná). Multitalentovaná pětadvacetiletá kráska si už na své konto připsala Oscara za psychologickou tragikomedii Terapie láskou a Zlatý glóbus za krimi Špinavý trik. Díky Hunger Games je nejvíc vydělávající akční hrdinkou za posledních pětatřicet let. Katnissina přitažlivost se ovšem rozhodně neodvíjí od toho, jak pěkně umí její představitelka běhat, skákat a uhýbat před (digitálními) výbuchy. Lawrencová je v každém okamžiku naprosto přesvědčivá – a je velká škoda, že čtvrté Hunger Games jí oproti předchozímu dílu neposkytují oporu v chytře, logicky a souvisle vystavěném příběhu.

Jak zabít prezidenta

Vypravěčská strategie děleného posledního dílu má svá pravidla. První film připravuje závěrečné očistné kataklyzma, ale může si dovolit přemýšlet a zajímavě komplikovat dosavadní motivy a vztahy. První Síla vzdoru si v tom počínala dobře. Dvourozměrné postavy Katniss a jejích přátel a spolubojovníků (v podání zajímavých herců) se staly oběťmi manipulace dvou soupeřících stran – Kapitolu, z jehož výšin ovládá fiktivní stát Panem úskočný tyran Snow, a rebelů, které sjednotila chladnokrevná prezidentka Coinová (Julianne Moorová). Obě strany spoléhaly na moc goebbelsovské propagandy a ve snaze zneužívat Katniss jsou si rovny. Dělení na „hodné“ a „zlé“ přestalo fungovat.

Druhá Síla vzdoru na to vše navazuje, ale musí naplnit celkové schéma: popsat závěrečný vítězný boj hrdinů s použitím akčních atrakcí. Nezbytné je obětování hned několika silných, sympatických postav či lobotomizování milostné zápletky. Vyprávění se především vrací k titulnímu modelu Hladových her – Snowovy pravidelně pořádané vyvražďovačky, které se v přímém televizním přenosu pro pobavení zábavychtivého lidu účastní vybraní mladí lidé. Zatímco v ulicích bojují rebelové s kapitolskými vojáky, Katniss, která je dvojitou vítězkou předchozích her, musí tentokrát prokličkovat zaminovaným hlavním městem ke Snowovu paláci.

Chce zabít prezidenta, který je podle ní zodpovědný za veškeré zlo. Strastiplnou cestu hrdinka absolvuje s podporou skupinky věrných, vyvrcholení ovšem patří jen a jen jí. A překvapivě také Snowovi, který se ve skvělém podání Donalda Sutherlanda stává nečekaně zajímavým svědkem Katnissina rozhodování, kam, jak a proč vyslat rozhodující vražedný šíp.

Je velká škoda, že závěr filmové variace na poučku „revoluce požírá své děti“ postrádá soustředěnost předchozího dílu. Bylo zřejmě nad síly scenáristů a režiséra přehledně uspořádat množství materiálu do jednoho filmu (který má i tak dvě a čtvrt hodiny). Hlavně ve finále se vyprávění tříští do změti stěží souvisejících scén, které vypadají jako hrubý sestřih mnohem zajímavějšího filmu.

Druhá Síla vzdoru tak mimoděk vypráví i o tom, jak filmové série požírají své tvůrce.